Diamond Head, přestože mají v určitých kruzích status polobohů, měli vždycky obrovskou smůlu. Přitom v roce 1980, když vyšla jejich první deska „Lightning To The Nations“, nebylo mezi nováčky v řadách Nové vlny britského heavy metalu lepší kapely. Deska, kterou si kapela vydala sama na koleně, byla napěchována sedmi neskutečnými peckami, mezi kterými čněla kolosální „Am I Evil?“. Když se pak Metallica stala velkou kapelou a celý svět jí zbožně naslouchal, nikdy neopomněla zmínit, že právě tahle deska byla při formování jejich výrazu nejdůležitější. Jenže v té době, kdy Metallica vynášela tyto britské věrozvěsty do nebes, byli už Diamond Head dávno minulostí. Po „Lightning To The Nations“ vydala až v roce 1982 kapela album „Borrowed Time“, které bylo ale „jen“ sbírkou B stran singlů a rarit. To už jejich souputníci jako Iron Maiden nebo Saxon byli mnohem dál a na Diamond Head se tak nějak zapomnělo. Vaz jim zlomil o rok později až art rockový projekt „Canterbury“.
Když se pak kapela, které vždy vévodily výtečné riffy Briana Tatlera ve spojení s vysokým, plantovským zpěvem Seana Harrise, v roce 1993 vrátila, byla pro ně zatraceně špatná doba. Ani druhý návrat, kdyuž místo Harrise v Diamond Head zpíval Nick Tart, se až tak úplně nepovedl. Teď je tady návrat třetí. A opět bez Harrise, ovšem s novým zpěvákem Rasmusem Bom Andersenem, který má blízko k výrazu svého slovutnějšího předchůdce.
Tatler, vědom si toho, co pro jeho kapelu „Lightning To The Nations“ znamenalo, vsadil v případě novinkového bezejmenného alba tak trochu na jistotu. Samozřejmě, že nelze říct, že nová deska je jednovaječným dvojčetem debutu, ovšem těch styčných bodů je tady hned několik. Zejména v rychlejších věcech jako „Wizard Sleeve“, „Shout At The Devil“ (ne, není to cover od Mötley Crüe) nebo „Speed“ si zákonitě vzpomenete na „It´s Electric“ nebo „Helpless“, čemuž nahrává, asi záměrně, osmdesátkový zvuk, který je v riffech úspornější, takže o to lépe evokuje onu revoluční dobu roku 1980.
Tím ale nelze říct, že by Diamond Head nahráli zpátečnickou desku nebo dokonce nějak zatuchlou, což bývá u jejich kolegů z NWOBHM vcelku pravidlem. Jak už bylo řečeno, zvukově album odkazuje do osmdesátých let, ovšem nápady na něm jsou svěží. O skladatelském géniu Briana Tatlera se pak posluchač přesvědčí hned v úvodní „Bones“, kde zaujme především střídání tvrdších pasáží a akustických kytar. Další z vrcholů desky pak přijde s předposlední „Diamonds“, kterou lze pasovat na největší hit celé kolekce.
Kapitolou samou pro sebe, jsou dramatické, epické skladby „Set My Soul Of Fire“, „Blood On My Hands“ a závěrečná „Silence“. Kapela v nich řádně zahustí atmosféru, využívá i jiných než klasických nástrojů, ke slovu se dostanou také mohutné chorály (v „Set My Sould Of Fire“). Právě v případě těchto skladeb, které mohou odkazovat k experimentálnímu albu „Canterbury“ se posluchači dostává jakýsi mix heavy metalu, teatrálnosti Queen a progresivních postupů Led Zeppelin, kdy nejednou vytane na mysli slavná „Kashmir“. Ale i to je jedna z tváří Diamond Head, do které posluchači dovolili částečně nahlédnout už v minulosti.
Desku „Diamond Head“, tak lze považovat za velmi dobrou až vynikající kolekci, kterou si tato legenda vydobyla právo na další existenci. Opět totiž nabízí porci vysokooktanového heavy metalu toho nejčistšího, britského střihu, ale ani s touto vydařenou deskou se jim rozhodně nepovede překonat svůj stín. Nebude se o nich už nikdy mluvit jako o Diamond Head, výborné heavy metalové kapele z Anglie, ale jako o Diamond Head, té partě, která inspirovala Metallicu.
|
