Frontmana německé kapely Iron Savior, Pieta Sielcka, můžeme přirovnat ke kuchařům, kteří se jednoho dne naučili dělat své řemeslo velmi slušným způsobem, což jim na dlouhá léta dopředu zaručilo kvanta spokojených strávníků. Tento stav je uspokojil natolik, že se rozhodli s ním dále nehýbat a pořád dokola točit staré dobré recepty, pouze s drobnými, víceméně kosmetickými úpravami. A protože jejich tvůrčí progres nemotivují ani takové události, jako je např. jubileum, šlape i desátá studiovka této party po nejtradičnějších autorských stezkách, proklestěných eponymním albem již v roce 1997.
Jinými slovy, na své si vrchovatě a bez nejmenších příznaků strádání přijdou ortodoxní Sielckovi příznivci, ostatní budou při poslechu desky pravděpodobně chvílemi nadšení a chvíli jim to bude všechno úplně jedno. Fošna „Titancraft“ každopádně začíná parádně, pomineme-li nijaké intro, první dvě položky představují Pieta v jeho lepším skladatelském světle, neschází chytlavé klenutí v bridgích, sborových refrénech a melodických sólech, v případě první titulní skladby za podpory spídového kvaltu, u songu „Way Of The Blade“ již zahrozí syrové heavy-power riffy, zatím ovšem jen na krátkou chvíli. Jakmile dostanou více prostoru, je zážitek náhle obligátní a víceméně průměrný. Právě jako v případě kompozic „Seize The Day“, resp. „Gunsmoke“, ve kterých potěší maximálně nějaká ta líbivější vyhrávka. Nálada se ale opět zvedne v trojici následujících tracků. „Beyond The Horizon“ vyhrává díky pocitovým slokám, dynamickým riffům a metalově-opernímu chorusu, „The Sun Won´t Rise Again“ třpytne působivou vokální gradací, „Strike Down The Tyranny“ je pak druhou (a poslední) spídovkou, tentokrát s ještě přímočarejší ofenzívou na subžánrovou bránu. A gól je opět vsítěn!
Zároveň lze mluvit o pomyslném vrcholu díla, neboť závěrečné trio písní už nic extra nepřinese. Nejblíže k tomu má kus „Brothers In Arms“ díky thrashově našponovaným riffům, které tvoří slušný kontrast k hymnicky provzdušněnému refrénu. Pak ale přijde sterilní balada „I Surrender“, dokazující, že Sielckovi výron emocí od srdce prostě nejde, závěrečný opus „Rebellious“ je už vyloženě do počtu, přitom bez něj, potažmo zmíněného ploužáku, by celková stopáž klesla na mnohem snesitelnějších čtyřicet minut. Vrátím-li se tedy k přirovnání z počátku recenze, máme zde možnost ochutnat další z tradičních chodů v restauraci U Železného zachránce, který nezklame a v pohodě nasytí, pokud bychom ale chtěli zakusit výjimečnější krmi, bude rozumnější navštívit některého ze Sielckových konkurentů.
|
