"Izzy Stradlin například ulítával na Rolling Stones a Mott The Hoople, Duff McKagan byl naopak milovníkem punku. Steven Adler zbožňoval Kiss a vůbec pop, já byl vždycky příznivcem boogie a blues. Mám rád tvrdou kytarovou muziku. A Axl? Ten plaval někde mezi náboženskými gospely a AC/DC. Mohlo tedy z toho vzniknout něco normálního?" Slash, červen 2000.
Tuny materiálu už byly popsány příběhem, jak se z pětice losangeleských bezdomovců stali nejslavnější muzikanti světa a multimilionáři, kteří poté, co trochu vystřízlivěli, rozsekali svou kapelu na kusy. Historek o tom, jak potulní muzikanti ke slávě a štěstí přišli, se vypráví stovky. Některé jsou pravdivé, jiné totálně přitažené za vlasy, ovšem jednu pravdu jim nejde upřít. A to, že kořeny Guns N`Roses sahají do městečka Laffayette, které leží na americkém středozápadě, ve státě Indiana. Tam totiž od roku 1962 vedle sebe vyrůstali dva mladíci William Bruce Bailey vulgo W. Axl Rose a Jeffrey Isbell alias Izzy Stradlin. Oba sdíleli nadšení pro tehdejší moderní rockovou hudbu, protože Axlovi učarovali Nazareth a AC/DC (jaká náhoda, že se o čtyřicet let později stal jejich dočasným frontmanem) a Izzy nadevše miloval klasický rock a původní glam punk. Oba měli problémy se zákonem a to bylo možná pro vznik Guns N`Roses určující, protože Stradlin byl v roce 1979 nucen uprchnout ze svého rodného města poté, co se dostal do křížku s policií a hrozilo mu vězení. Vybral si Los Angeles. Tam je vše anonymní, tam se nebude muset skrývat a odtud přece pocházejí ty nejlepší kapely. Divoký Axl pak svého kamaráda následoval o rok později. Potkali se znovu ale až v roce 1983.
To už Axl hrál v kapele Rapidfire, která míchala klasický rock n´roll s ostrovním heavy metalem, ovšem své ambice chce realizovat trochu jinak, než zbytek spoluhráčů. Izzy se protlouká různými obskurními spolky jako Naughty Women, The Atoms nebo Shire a proto je pro oba setkání v některém z klubů na Sunset Boulevardu darem z nebes. Spolu dávají dohromady svou první skutečnou kapelu Hollywood Rose, kde jim kromě dnes už dávno zapomenutých muzikantů dělá společnost i Chris Weber, se kterým Axl spolupracoval i v příštích letech. V červnu 1984 se dokonce v sestavě na čas mihl kytarista Slash a bubeník Steven Adler, ale kapela brzy zaniká a Axl spolu s kytaristou Tracii Gunsem dávají dohromady partu s názvem L.A. Guns. Když se pak po pár týdnech přidává I Stradlin, název se mění na Guns N`Roses a je to. GN`R mají svou první sestavu, kde kromě Axla, Izzyho a Traciiho působí ještě dánský basista Ole Beich (za podivných okolností se v roce 1991 utopil) a bubeník Rob Gardner. Beiche ale brzy střídá jistý Duff McKagan z kapely Roadcrew a když pak došlo ke sporu s Gunsem a Gardnerem, připomíná ústřední dvojici McKagan své bývalé spoluhráče Slashe a Stevena Adlera. Nejslavnější sestava GN`R je tedy oficiálně 6. června 1985 na světě.
První “Hell Tour” dopadlo katastrofálně, když se kapele rozbila rozhrkaná dodávka a zůstala trčet uprostřed pustiny někde mezi Los Angeles a Seattlem. “Když nás nepoložilo tohle, tak už nic,” vykřikoval vítězoslavně McKagan a GN`R se skutečně začalo dařit. Vyprodat i ty nejprestižnější kluby nebyl problém, což neuniklo zástupcům nahrávacích společností, kteří se najednou začali předhánět v nabídkách. 26. března 1986 to nakonec vyhráli Geffen, kteří jako jediní přišli se zálohou ve výši 75 tisíc dolarů. “Všechny ostatní společnosti se nás snažili změnit. Ne, nasrat! My se neměníme,” tvrdil tehdy Steven Adler a mluvil tak za všechny ostatní členy. Když se pak deset tisíc kopií dema “Live?!... Like A Suicide” rozebralo nadzvukovou rychlostí, bylo jasné, že na senzaci je zaděláno.
A “Appetite For Destruction” senzace byla. Sice až po nějaké době, ale o to větší. “Už během nahrávání jsem cítil něco velkého, ale říkal jsem si, že jestli se prodá 200 tisíc kusů, bude to super,” svěřil se Tom Zutaut, který kapele dopomohl k jejich slávě. Nakonec se prodalo 30 milionů! Důvod byl jednoduchý. GN`R byli v pravý čas na pravém místě. Hair metal totiž už začínal nudit, protože Mötley Crüe se pomalu propadali do drogového a alkoholového pekla, Ratt ničily vnitřní rozpory a Poison kovaní rockeři nikdy nepřijali. Najednou přišla parta orvaných hárošů, kteří mluví sprostě, smrdí z nich kořalka, fotí se s těmi nejlacinějšími děvkami a prostě jim to, co dělají, lze uvěřit. Právě takovou kapelu tehdejší scéna potřebovala.
Přestože Guns N`Roses bývají nazývání poslední velkou hairmetalovou kapelou, je to v jejich případě a v případě “Appetite For Destruction” chyba. Ano, samozřejmě, tehdy po stránce image mohli být považováni za hairmetalisty, ovšem hudba byla složitější, rvavější a punkovější než celá tehdejší scéna na Sunset Strip. To je znát už od úvodního kladivového riffu “Welcome To The Jungle”, kterou kapela jasně, hned na úvod desky, definovala svou ideologii. A co vice, “Welcome To The Jungle” nemůže být ani považováno za nejlepší skladbu. Těch je tam totiž všech dvanáct. V podání GN`R i jednoduchá punkovka “It`s So Easy” z pera Duffa McKagana, zní expresivně, stejně jako geniální “Nightrain”, kde zaujme závěrečná scéna, ve které se Stradlin a Slash předhání v sólování.
Monstrhity jako “Paradise City”, “Sweet Child O`Mine” a zmíněnou “Welcome To The Jungle” zná dnes každý, ovšem je nutné podotknout, že I ostatní skladby jsou nesmírně silné, ať už se může jednat o heroinovou ódu “Mr. Brownstone”, o rock n`rollovou “Out Ta Get Me”, kde Axl popisuje zážitky z vězení, zvláštní love song “My Michelle” (slova: “její fotr pracuje v pornu a ona si užívá heroin” jsou nezapomenutelná) nebo odelhčená “Think About You”, kde se projevuje Stradlinův skladatelský genius, jsou skladby, které ještě dnes mohou čnít vysoko nad jakoukoliv konkurencí. To ani nemluvě o skvostné závěrečné “Rocket Queen”, kde se po divokém úvodu a zvucích živé soulože skladba láme do komerčnější části, kde opět nejvíce úřaduje Stradlinův rukopis, jako jasné poznávací znamení klasických Guns.
¨
“Appetite For Destruction” je generační deska. Výpověď tehdy dvacetiletých rebelů, kteří byli navíc velmi zručnými muzikanty a skladateli. Než deska začala působit, trvalo to rok, ale o to byl poté její účinek silnější. Dnes už je to samozřejmě klasika nejklasičtější, která se hrdě může rovnat s jakýmkoliv jiným albem historie a která z kapely udělala nechutně zazobané floutky, kteří už pomalu přestávali svou slávu zvládat. V té době ale ještě seděli na vrcholku světa.
|
