John Lowery neboli John 5 už pěknou řádku let platí za obrovsky talentovaného muzikanta, kterého pro tento svět objevil Rob Halford svým experimentálním projektem 2wo, aby si to pak přes angažmá u Davida Lee Rotha zamířil k tehdejší hvězdě první velikosti na metalové scéně, k samotnému Marilynu Mansonovi. U Mansona strávil několik sezón ohraničených alby „Mechanical Animals“ (pro úplnost nutné zmínit, že kytary na desku nahrál Johnův předchůdce Zim Zum, ovšem na turné už vyjel John) a „The Golden Age Of Grotesque“. Ovšem nevyzpytatelnost principálova chování jej z kapely vyhnala a v tu chvíli po něm okamžitě chňapl Rob Zombie, se kterým je John 5 dodnes. Jako kytarista od Roba Zombieho je známý pro laickou metalovou veřejnost, ovšem zasvěcenci vědí své.
Lowery je totiž mnohem více než ten, který ještě udržuje při životě skomírající kariéru Roba Zombieho. Milovníci kytarových hrdinů a pravidelní čtenáři časopisu jako „Guitar Hero“ jej znají především jako sólového umělce. A to takového, kterému vysekli poklonu i střelci jako Joe Satriani, Steve Vai nebo Kirk Hammett. John 5 totiž není jen zručný kytarista, ale i velice obratný skladatel a díky typickému chameleonství dostávají jeho alba punc velkolepé originality. Lowery totiž není svázán konvencemi a předsudky jako v doprovodném ansámblu Roba Zombieho a každá jeho deska je až orgasmickým výtryskem čiré energie a radosti ze samotného hraní.
U Johna 5 se po poslechu novinky „Season Of The Witch“ dá říct, že tento pětačtyřicetiletý kytarista zraje jako víno. Ono točit instrumentální desky je jedna věc, ale točit takové, které bez zpěvu nebudou ani chvilku nudit, to už dá něco kumštu. A právě u „Season Of The Witch“ ten zpěv prostě nechybí. Nahrazuje jej neskutečně tvárná Johnova kytara, která v úvodní (po mimozemském intru „Book Of Spells“) „The Black Grass Plague“ z heavymetalové onanie (pozor, ne nesmyslné, jak to na svých pozdějších albech předvádí Yngwie Malmsteen) přejde do motivů jako vypadlých z nějakého mexického westernu. Pěst na oko? Ale kdepak. Tohle je právě na Johnovi to nejcennější. Spojit absolutně nesourodé žánry tak, aby to bylo umění.
Proto na desce sice převládají burácivé heavymetalové riffy a bleskurychlá sóla, ovšem na mnohých místech dojde k překvapení, jako třeba v „Hell Haw I.G.R.“, což je zmutovaný jazz na speedu, aby tahle šílenost plynule přešla do snivé „Ode To Jesper“, kde se John nechává inspirovat starými mágy, jako je Dave Gilmour nebo Mark Knopfler. To je ale jen pár střípků, celá deska totiž hýří nepřebernou paletou různorodých nálad. Ty jsou navíc podpořeny krátkými mezihrami, kde Johnova kytara spíše preluduje na hororovou notu a škála nejrůznějších zvuků dává přece jen najevo, koho chleba John v současné době jí. Právě tvorbu Roba Zombieho pak jasně připomíná závěrečná titulní věc, která slouží jako vygradování velkého finále s nasamplovaným zvukem zlomyslného pochechtávání.
Otázka, kdo točí nejzajímavější instrumentální desky současnosti tak může být se „Season Of The Witch“ zodpovězena. Od Johna 5 člověk může v budoucnu čekat určitě zajímavé věci, protože, jak se zdá, tento kytarista je v současné době na vrcholu svých tvůrčích sil. Není ovšem psáno, že je to vrchol jeho kariéry. Má totiž po čertech takový talent, že je schopen zajít ještě dál, i když „Season Of The Witch“ je s předchozí „Careful With That Axe“ zatím nejlepší věc jeho sólové dráhy.
|
