Považte, ono je to už přes třicet let, co poblíž irského hlavního města Dublinu vznikla tahle kapela. Co na tom, že z pamětníků oněch událostí roku 1987 jsou v Primordial dnes přítomni už jen dva, kytarista Ciáran MacUiliam a basista Pól MacAmhlaigh, že to hlavní se začalo dít až o čtyři roky později, když k nim přistoupil zpěvák Alan Averill a že dřevní začátky nemají moc společného s kvalitou hudby, kterou tahle kapela produkovala v následujících letech. Třicet let na scéně, to už je výročí, které si zaslouží trochu té úcty. Ta může být umocněna i tím, že Primordial si za tu dobu svou pozici na světové metalové scéně natolik upevnili, že dnes jsou řazeny k hlavním kapelám pagan metalu, nebo epického black metalu, chcete-li…
Navíc je na ně spoleh. Přestože nepřichází s novým albem každý rok, rozestupy bývají takřka pravidelné a výrazně se nemění, stejně jako kvalita předkládaného materiálu. Navíc se dá říct, že tahle kapela zraje jako víno, protože oproti trochu nemastným, neslaným začátkům na albech „Imrama“ a „A Journey`s End“, které ještě koketovaly s folk metalem, dosáhli nejpozději s „To The Nameless Dead“ nové úrovně, na které se udržují v podstatě dodnes. A že jim je stále sem tam předhazována až moc velká inspirace švédským megakultem Bathory z období alb mezi deskami „Blood Fire Death“ a „Twilight Of The Gods“, tomu se dnes už asi kapela usmívá…
Samozřejmě, ta strhující atmosféra desky „Hammerheart“ Primordial kdysi naprosto učarovala (Averill také stál v čele superskupiny Twilight Of The Gods, která působila jako koncertní revival Bathory) a je slyšitelná i z novinky „Exile Amongst The Ruins“, ale o žádném kopírování se mluvit nedá. Primordial si totiž vybrousili svůj výraz, který sice něco málo Quorthonovi dluží, ale je dnes už natolik svůj, že tihle Irové jsou sami uznávanou veličinou. A novinka jejich pozici dozajista upevní. Nepřináší sice mnoho nového, ale kapela si na ní hýčká a opatruje svůj styl. Nepouští se do žádných experimentů, spíše si pohrává s atmosférou jako hned v úvodní, až magicky znějícími zvony uvozené „Nail Their Tongues“, k čemuž využívá i akustických kytar, aby pak zvolna přešla ke gradaci dusivými riffy a Averillovým stále velmi jistým zpěvem.
Primordial ani tentokrát nepotřebují k působivosti rychlá tempa a to ani v klasicky blackmetalových pasážích, kterou obsahuje například i zmíněná úvodní „Nail Their Tongues“. Kytary dokáží zahustit atmosféru a Averill sám dobře ví, kde má přidat na hrubosti svého výrazu a kde se naopak pustit do melodičtějších, vzletnějších poloh. Novinka se trochu klaní k té melodičtější stránce jejich hudby (i když jistá vyváženost tu stále panuje), kdy zejména kolem poloviny alba, v „Upon Our Spiritual Deathbed“ a „Stolen Years“, je přece jen pekelné síry méně, než by se čekalo. I závěrečná desetiminutovka „Last Call“, jeden z vrcholů celé kolekce, směřuje spíše k doommetalovým bažinám a navíc v ní naprosto exceluje sám Averill, který vokálem ve vypjatých polohách může lehce připomenout Bruce Dickinsona. A to už je kompliment, který opravdu něco znamená.
Ovšem úplně nejsilnější je „Exile Amongst The Ruins“ ve dvojici skladeb „To Hell Or The Hangman“ a titulní věci. V první jmenované připravuje živnou půdu baskytara, která se proplétá mezi podmanivými kostelními vícehlasy, aby kapela doslova explodovala ve svižném tempu, které má skoro až heavymetalovou dravost (příčí se to říct..., ale až trochu punkový nádech), kdy kapela sviští slokou k výraznému ústřednímu motivu, aby v polovině skladby přišly ke slovu pekelně znějící kytarové vyhrávky. Titulní „Exile Amongst The Ruins“ sází mnohem více na kytarovou čarokresbu, kde velké slovo má opět akusticky znějící nástroj a tím dokonale vyobrazená atmosféra zmaru a stísněnosti. A opět překvapuje Averill svým velmi jistým projevem.
Devátá deska těchto svébytných Irů se opět povedla. Pokolikáté už v řadě by se dalo o každém jejich zápisu v diskografii takto mluvit? Fanoušky určitě „Exile Amongst The Ruins“ nezklame, protože s nimi Primordial opět rozehrají vysokou partii. Na podobnou kvalitu jsou však jejich příznivci už zvyklí...
|
