O tom, jak důležitým byl kytarista George Lynch pro klasickou éru Dokken, byly popsány už stohy papíru. Už méně se ale mluví o tom, že to byl právě on, kdo kapelu v devadesátých letech (zejména na alternativně znějícím albu „Shadowlife“) skoro poslal do kytek a ze sestavy pak vylétl jako namydlený blesk. Jistě, samotným Dokken se už nikdy nepodařilo navázat na svá zásadní alba z osmdesátých let a přestože se na Lynchově místě po boku svérázného předáka Dona Dokkena vystřídali takoví hráči jako John Norum (Europe, ex-Don Dokken Band) nebo Reb Beach (Whitesnake, Winger), už to nikdy nebylo stejné, jako kdysi… Jako kdyby studnice nápadů začala vysychat, jako kdyby zmizela ta magie mezi čtveřicí muzikantů, která z alb „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“ udělala milníky amerického hard rocku (či hair metalu, chcete-li).
Lynch je ale dlouhá léta velmi činný muzikant, který vede svou kapelu Lynch Mob, nahrává sólová alba, působí i v projektech KXM (se členy Korn a King`s X) a ve společné kapele s předákem Stryper Michaelem Sweetem. A teď navíc další formace, The End Machine. U té by ale mohli staří fanoušci Dokken přece jen zbystřit více než u ostatních projektů. Kromě Lynche totiž kapelu tvoří další dvě čtvrtiny sestavy, která měla prsty v dávném úspěchu Dokken. Po jeho boku zde totiž stojí basista Jeff Pilson a bubeník „Wild“ Mick Brown. Jen místo vokalisty už nepatří Donu Dokkenovi. Mikrofon v případě The End Machine třímá Robert Mason. Dnešní frontman Warrant, kterého ovšem s Lynchem pojí jiné pouto, protože to byl právě on, kdo v roce 1992 nazpíval bezejmenné album Lynch Mob.
Předem je nutné zdůraznit, že jestli si k albu "The End Machine" nechcete vypracovat averzi ještě předtím, než jej pustíte, zapomeňte na to, že tito pánové kdysi spolu vytvořili skaldby typu „Into The Fire“, „Unchain The Night“ nebo „Kiss Of Death“. Ta dávná chemie u The End Machine přítomná není. To by asi fanoušci po těchto pánech chtěli moc. Že to tak nebude, je jasné vlastně od začátku, kdy se rozjede Lynchův klasicky skřípavý riff v „Leap Of Faith“. Ten totiž nereflektuje na odkaz z jeho nejslavnějších dnů, ale opět, jak se za poslední dlouhá léta stalo u tohoto kytaristy zvykem, absorbuje vlivy alternativní hudby a nezapomíná ani na pětadvacet let starou grunge mánii. Té totiž tehdy Lynch naplno propadl a dodnes jsou v jeho hudbě slyšitelné stopy tohoto stylu.
S Dokken jako takovými toho The End Machine tolik společného nemají. Mnohem více se stylem i náladou blíží tvorbě Lynch Mob. Není nouze o klasické hardrockové vypalovačky jako „Bulletproof“ nebo „Ride It“, ale jinak se deska nese spíše ve středním tempu, které sice sluší skladbám jako „No Game“ (tu uvozuje funkční riff ve stylu AC/DC) nebo „Alive Today“, ale na jiných místech spíše ubírá na působivosti. Ve skladbách jako „Burn The Truth“ nebo „Line Of Division“ se ke slovu opět dostávají zmíněné alternativní vlivy, ovšem The End Machine nemají v sobě onu naléhavost někdejších hrdinů scény. Nejsilnějším kouskem zůstává působivá „Sleeping Voices“, kterou zdobí klenutý refrén, jenž je tím nejlepším, co daná sestava dokáže v současné době ze sebe vymáčknout.
Druhým problémem, vedle kvality a síly skladeb samotných, je hlas Roberta Masona. Jistě, rozhodně není špatným zpěvákem. O svých schopnostech přesvědčil na deskách Lynch Mob (zmíněné bezejmenné album z roku 1992 a pak comebackové dílo „Revolution“ z roku 2003, které však nabízelo znovu nahrané skladby z minulých let) a jako slušný frontman se ukazuje i v současné sestavě Warrant. Ovšem poslechněte si jeho hlas vedle Dona Dokkena nebo zesnulého Janiho Lanea (původní předák Warrant) a zjistíte, že Mason nedisponuje takovým charismatem a svébytnou barvou, jako tito zmínění pěvci. I to z této kolekce dělá pouze lehce nadprůměrnou nahrávku.
The End Machine opět díru do světa neudělá. Lynch se sice stále své příznivce snaží přesvědčovat o tom, že má v posledních letech tvůrčí přetlak, ale faktem zůstává, že chrlí desky, které nemají patřičnou sílu. Těžko však říct, jak by to znělo, kdyby se uskutečnil fanoušky tolik chtěný comeback klasické sestavy Dokken. Možná i tam už by lesk nadobro zmizel.
|
