Zpráva o tom, že se o přízeň fanoušků chystá usilovat nová kapela Kings Of Dust, proběhla éterem někdy na podzim loňského roku. Zaujal na ní fakt, že za Kings Of Dust stojí basista Greg Chaisson, který na konci osmdesátých a začátku devadesátých let hrál ve skvělé, ale naprosto smůlovaté kapele Badlands. V ní působil i kytarista Jake E. Lee, poté, co byl vykopnut z tábora Ozzyho Osbournea a zpěvák Ray Gillen, jemuž nevyšly pletky s Black Sabbath. Badlands tenkrát vydali dvě skvělé desky (posmrtnou „Dusk“ přidali až v roce 1998), aby se po smrti Gillena, jenž v prosince 1993 podlehl viru HIV, rozešli. Ze scény se de facto vytratil jak Jake E. Lee, tak i basista Chaisson, kteří vydali (hlavně pod svým jménem) několik desek, které však stanuly na naprostém okraji zájmu hudební veřejnosti.
Hlavně Chaisson mlčel sakra dlouho, proto bylo celkem podivné, že se rozhodl pro reunion v současné době, kdy už je mu dvaašedesát. Ale na druhou stranu, když se podíváme na sestavu, tak jsou Kings Of Dust logicky složenou kapelou. Kromě Chaissona v ní totiž působí zpěvák Michael Thomas Beck, který se mihl v současné kapele Jakea E. Lee Red Dragon Cartel, dále pak bubeník Jimmy Taft z dnes již zapomenuté, ale v osmdesátých letech uznávané klubové party Surgical Steel, kde působil i Chaisson, a nakonec kytarista hairmetalových Crash Street Kids Ryan McKay. Už z toho výčtu je jasné, že instrumentálně se bude jednat o zdatnou partu. Ale ani to nezaručuje výsledek. Mizerných superskupin, poslepovaných bez nejmenší zámky zdravého rozumu jsou v současné době na světě mraky, tak proč by měli být Kings Of Dust zrovna výjimka?
Debutová deska Kings Of Dust není žádný magnum opus, který by zahýbal rockovými dějinami, ale na druhou stranu zde všechno dává smysl a rozhodně se nejedná ani o propadák. Na jejich bezejmenném debutu je totiž slyšet, že kapela svou hudbu prezentuje od srdce, pro vlastní potěšení a bez ohledu na to, zda se stane oblíbenou záležitostí. Na to si totiž zvolila naprosto nevhodný styl, který se dá nazvat klasickým hard rockem, který tkví hluboko v sedmdesátých letech, u bluesrockových kořenů kapel jako Led Zeppelin, Bad Company, Whitesnake, ale i Lynyrd Skynyrd nebo ZZ Top. Hudba, která je na albu obsažená, je proto hrubě nemoderní, ale zahraná s velkým přehledem a jediným prvkem, který hovoří o tom, že deska pochází z roku 2020, je její současný zvuk.
Kings Of Dust vyloží karty hned v otvíráku „Like An Ocean“, která patří mezi svižnější a tím pádem i méně bluesovější položky. Muzikanti ukazují, že mají velké zkušenosti a hrají s nadhledem, ovšem euforické stavy se nekonají. „Like An Ocean“ tak slouží jako výkladní skříň alba, protože podobné pocity bude posluchač zažívat i u ostatních věcí. Je tomu tak u rychlejších kousků jako „What`s The Other“, „Ugly“ nebo „Ya, That`s Me“, ale i u bluesovějších čísel typu „Mama“, „Upon Refection“ nebo „Keep The Spirit Alive“. Právě ty rozmáchlejší bluesovější věci, které leckdy evokují slušně rozjetý jam, jsou spolu s funkem načichlou „My Piece Of Mine“ tím lepším, co tahle deska nabídne. Kapela v nich má prostor pro jednotlivé nástroje, což je pro ní důležité, protože tahle čtveřice není partou rozených hitmakerů, ale poctivých muzikantů, ctících především dobře zvládnuté řemeslo.
A o tom jsou Kings Of Dust především. Album dokáže uspokojit ty, kteří si libují ve stařičkém blues/hardrocku a nepotřebují k tomu žádné moderní prvky. Na druhou stranu postrádá určité vrcholy a přidanou hodnotu, která by posluchače nutila točit jej stále dokola. Ale pro kapelu, pokud svou činnost plánuje i do budoucna, představuje dobrý odrazový můstek k dalším krokům.
|
