Čím víc klesá popularita britských The Darkness, tím točí kvalitnější desky. V jejich domovině mají stále úspěch, i když o poznání menší než v době debutu „Permission To Land“, ale zbytku světa začíná být tato kapela ukradená. Přitom desku od desky zraje jako víno, čímž může oslovit posluchače, kteří nad debutem i další deskou „One Way Ticket To Hell… And Back“ zoufale lomili rukama a ťukali si na čelo, co je tohle vůbec zač. Dnes už alba od „Pinewood Smile“ vykazují trvale vzestupnou tendenci. Tento počin jim zajistil respekt i mezi těmi, kteří The Darkness kdysi proklínali, a následující „Eastern Is Canceled“ (provokativní název, mířící do řad věřících nakonec kvůli lockdownům dostal naprosto jiný rozměr) ukázal, že se z The Darkness stala dobrá kapela.
Uplynuly dva roky a jak se zdá, The Darkness na sobě zase pracovali. Jako muzikanti měli dobrý základ už dávno, ale jejich songwritting doznává v posledních letech velkého zlepšení a stává se pestřejším. Díky tomu je novinka „Motorheart“ velmi dobrou deskou, o kousek lepší než předchozí „Eastern Is Canceled“. Kapela nezměnila svůj styl od základu, v podstatě navazuje stále na debut „Permission To Land“, ale vše dělá s o poznání větší grácií a mnohem citlivějším přístupem. Struktura skladeb se také v mnohem zlepšila a i když The Darkness netvoří hity v pravém slova smyslu, je na jejich posledních albech řada skladeb, které by si takové přízvisko zasloužily. Zejména když přistoupíte na jejich hru, v níž se strojem času vracíme do sedmdesátých a osmdesátých let, odkud tato kapela čerpá.
Pryč jsou ztřeštěnosti a sebestředná vyzývavost, na první místo se dostává hudba. Ta je v případě novinky až nečekaně pestrá a to i bez toho, aby se kapela uchylovala k všemožným experimentům nebo stylovým veletočům. Vše je opět pevně ukotveno u veličin hardrockových dějin, a proto je možné zaslechnout odkazy na Kiss, AC/DC, či Queen, a kupodivu také Motörhead, k čemuž svádí i název alba. Starou známou lemmyovskou basou celý počin odstartuje a přestože „Welcome Tae Glassgae“ patří k nejslabším položkám alba, fackující zvuk basy z úvodu skladby je neodolatelný. Podobně jako duch Lemmyho party v titulní „Motorheart“, která jede v ostrém tempu a od Motorhead ji odlišuje jen vysoce položený hlas frontmana Justina Hawkinse.
Vrcholy desky jsou ale jinde. Kapela v „The Power And The Glory Of Love“ odhodí svižná tempa a hardrockovou dravost z úvodu alba a riifem, vytaženým z pokladnice AC/DC, odhaluje druhou tvář desky, o poznání komerčnější. To je poloha, která současným The Darkness sedí nejlépe a kapela si to plně uvědomuje. Projasňuje svůj sound, září hitovostí a chytlavými, stadionovými refrény. Ještě dál jde ve dvojici takřka mistrovských děl „Jussy`s Girl“ a „Sticky Situation“, obě patří k nejlepším skladbám, s jakými kdy tato kapela přišla. Se ctí vyjdou i z „Eastbound“, v níž jsou sice okaté inspirace u Thin Lizzy a Hawkins frázuje po lynottovském způsobu, na závěr desky nasazují opět silný kalibr v podobě „Speed Of The Nite Time“, která nakukuje do hájemství, v němž si v současné době hoví The Night Flight Orchestra, ale i The Darkness se tam očividně líbí. I tohle může být v budoucnu cesta, protože kapela s vlivy AOR umí zjevně zacházet skutečně dobře…
The Darkness o kousek vyrostli a dosud nejlepší album „Eastern Is Canceled“ překonali. I když znovu nevytvořili přelomové dílo, dokázali předložit velmi pestrou desku, přičemž nezapomněli jak na tvrdé a skoro až punkové skladby (zejména na začátku alba a pak i „Nobody can See Me Cry“), ale především na stadionové hitovky, které tvoří páteř alba. Budoucnosti se kapela ani její fanoušci bát nemusí, protože se od ní pravděpodobně ještě dočkáme skutečně dobrých věcí. Alespoň její vývoj to napovídá.
|
