Swallow The Sun mají pověst kapely, která nikdy nenatočila špatné nebo průměrné album. Vždy přišli s přinejmenším zajímavou a nadstandardní nahrávkou. Rovněž platilo, že se postupně rozvíjejí a nebojí se přicházet s novými prvky své muziky. Minulá deska „When A Shadow Is Forced Into The Light“ byla famózní a bylo jasné, že její nástupce to bude mít těžké. „Moonflowers“ má (stejně jako její předchůdce) osm skladeb a dvaapadesátiminutovou délku. Rovněž prakticky rovnocenně vám bude po poslechu připadat, že album je nějaké krátké, uteče jako voda a první, co se dá konstatovat je, že deska nemá ani trochu vaty.
Kdo čekal, že na novince Swallow The Sun zkusí něco jiného, bude zklamán. „Moonflowers“ víceméně navazuje na předchozí nahrávku a v rámci diskografie kapely představuje nejmenší vývoj. Je ale důležité si uvědomit, že kapela vydala své osmé album a nějaké divoké změny už patrně nepřijdou. Swallow The Sun zkrátka hrají to, co umí skvěle. Nová deska je spolu s „When A Shadow…“ patrně nejjemnější v historii skupiny. Čistý zpěv má větší prostor než extrémní vokály a samotná hudba není death/doom metalově hutná jako kdysi. Znamená to, že Swallow The Sun vyměkli? Možná trochu, ale extrémního metalu se nevzdali. Pokud Mikko zahromuje svým hlubokým growlem má sílu přímo démonickou. Stejně tak jeho black metalový projev je jedovatý na jedničku. Rozdíl mezi jemností a brutalitou je markantnější víc než dříve. Ale není to prvoplánové, protože vždy působí kapela věrohodně a nesmírně emotivně.
Typické death/doommové skladby „Moonflowers Bloom In Misery“ či „Keep Your Heart Save From Me“ potěší fanoušky každého období skupiny. Songy jsou tvrdé a melancholické. Nechybí ale výrazné hity „Enemy“ či „Wowen Into Sorrow“. Patrně nejchytlavější skladbou této desky je „The Void", takto hitovou píseň kapela nesložila snad od dob „New Moon“. Skladba se ihned uhnízdí v paměti a je nesmírně návyková. Jeden z mála songů, ve kterém se Mikko drží pouze čistého zpěvu.
Velkou ranou na citlivé srdce je „All Hallow´s Grieve, kterou vyhlašuji duetem roku. Hlas hostující Cammie Gilbert z Oceans Of Slumber nahrávku doslova prozáří. U skladby si nelze nevzpomenout na písně, které Swallow The Sun udělali s Aleah Stanbridge, Cammie zde zpívá velice podobně (souzeno pocitově). I když je song nesmírně krásný, člověka při té vzpomínce přepadne trochu smutek.
Poslední dvě skladby desky jsou ukázkou mistrného skládání Swallow The Sun. „The Fight Of Your Life“ začíná jako téměř akustická balada. Takové dělala kapela na druhém disku „Songs From The North“. Skladba se ale postupně vyvíjí a přijdou i death/doomové pasáže. Je to udělané tak zajímavě a neotřele, že byste to přinejmenším při prvním poslechu vůbec nečekali. Stavba písně nutí smeknout pomyslný klobouk. Překvapením na závěr je „This House Has No Name“. Když máte melancholickou doomovou desku, která je jemnější než její předchůdci, tak proč nedat na závěr pořádný black metal? Kapela tento žánr ráda využívá pravidelně, ale tady jde o pořádný náklep (blast beaty, „klepání řízků“). Píseň není jen „rychlá“, ale také doomová, to však nic nemění na tom, že vás na závěr Swallow The Sun řádně uzemní.
Jak je u kapely zvykem, má nahrávka krásný zvuk, který není přetechnizovaný a přitom je nesmírně čistý. Změny oproti přechozím albům můžete nalézt v jiném ozvučení Mikkova zpěvu, a to jak v čistých polohách, tak v extrémních. Není to rušivé a až tak výrazné, nicméně je znát pokrok. A ve „Void“ zní Mikko něžněji a smutněji než bývá obvyklé. Jeho celkový výkon na albu je naprosto parádní.
Vyčíst nahrávce se dá asi jen skutečnost, že Swallow The Sun se drží stejného výrazu jako minule a deska příliš progrese nepřináší. Ale je to vůbec výtka? Po skladatelské stránce a u tohoto žánru tak důležité emoční a atmosférické je „Moonflowers“ excelentní. Je to nejlepší deska? Netuším. Má smysl to řešit? Domnívám se, že ne. Důležité je, že tohle je nádherná muzika, která se neoposlouchá, ba naopak. Čím víc „Moonflowers“ budete poslouchat, tím je ještě lepší.
|
