Na konci loňského roku si Mat Sinner posteskl, že během osmi měsíců vystřídal osm nemocnic a ještě o něco dřív Primal Fear avizovali, že z důvodu vážné nemoci ruší na loňský i letošní rok veškeré koncertní aktivity. Aby Matovo prohlášení neznělo příliš pesimisticky, dodal, že v únoru letošního roku je jeho hlavním cílem cesta domů a potom spousta práce. Nejzásadnější zprávou je pochopitelně fakt, že Matt své zdravotní problémy snad překonal. A jak se zdá, je navíc plný síly a odhodlání. Alespoň soudě podle aktuálního počinu formace Sinner s názvem „Brotherhood“. Když na přelomu první a druhé dekády Sinner těžce chytali dech s hodně nevýraznými deskami, vypadalo to, že s albem „Tequila Sunrise“ se přece jen začíná blýskat na lepší časy. Jenže na tři roky starém počinu „Santa Muerte“ kapela pozvala ke spolupráci zpěvačku Giorgii Colleluori a tradičně zemitý výraz Sinner (nejen Gorgiinou zásluhou) poněkud změkl. Nebyl to šťastný tah. Na „Brotherhood“ dávají Sinner na tuhle epizodu spolehlivě zapomenout, takhle silácky našlapané a přitom hitové album se jim už dlouho nepodařilo vytvořit.
Sinner poněkud zahýbali s pěveckou složkou. Sascha Krebs, který byl od roku 2016 oficiální součástí kapely, z fotek zmizel, ale na albu je jeho hlas ke slyšení, stejný osud potkal i Giorgii. Kromě této dvojice svoji trošku do mlýna „Bratrství“ vložila řada dalších hostí, z nichž za vypíchnutí stojí zejména Erik Martensson, Ralf Scheepers, Ronnie Romero, či Tom S. Englund, či klávesista Oliver Palotai ale jde jen o třešničku na dortu, protože především funguje hlavní a pro výraz Sinner typicky silácký Matův hlas. Ruku v ruce s ním jde buď ohromně dravá energie přímočarých skladeb, nebo hrubá síla těžkopádnějších a valivějších kousků. Na to, abyste zjistili, v jak dobré formě se Sinner nachází, by mohly stačit čtyři úvodní skladby – natažení kohoutku funguje jako působivé varování před smrští v podobě explodující energie, naštvaného vokálu, chytlavého přelévání hlasů i výborného kytarového sóla v úvodní „Bulletproof“, podobně nažhavená „We Came To Rock“ s provokativně pichlavou kytarou a napumpovanou rytmikou, zemitější „Reach Out“, na které je nejvíc překvapivé, že přes hutnější základ její energie ani o ždibec neklesá, a kontrastní, až oslavně hymnická a pozitivismem nabitá titulní skladba s výrazným refrénem. Že Sinner nevystříleli žhavé náboje v úvodu alba, doloží parádně atmosférická „The Last Generation“ s temným zpěvem Toma S. Englunda (to je snad jediný moment na desce, v němž je některý z hostů dominantní a pro charakter skladby nesmírně důležitý), nosným refrénem a excelentní gradací napumpovaná „The Man They Couldn`t Hang“, v níž Mat silově a hrubě burácí jako za mlada, či úderná „My Scars“, v níž se Sinner poohlíží po dávném důrazu Accept.
Sinner se vracejí ke kořenům, metal jde do popředí, „Brotherhood“ zní daleko ostřeji než předchozí deska a to je moc dobře. Podle vyjádření Mata Sinnera má tahle deska pro Sinner svůj hlavní význam v tom, že je oslavou pevného přátelství, bez nějž by kapela neexistovala. Chemie, kterou toto pouto vytváří, je spolu s dobrými nápady a parádním nasazením základem k výborné fazóně, v jaké Sinner už hodně dlouho nebyli.
|
