Přelom šesté a sedmé dekády dvacátého století byl hektický nejen pro Free, ale pro celou rockovou scénu. Ta se dynamicky rozvíjela, zažívala první vrcholy, protože už dokázala těžit z předešlých úspěchů The Beatles, The Rolling Stones, The Animals, Jimiho Hendrixe nebo The Doors, ale potřebovala další identitu. Mládež byla hladová po tvrdším zvuku elektrické kytary a každý dospívající ročník posluchačstva si hledal další idoly. Na britských ostrovech začínala zuřit hardrocková horečka, kterou dokonale podnítila první dvě alba Led Zeppelin, rocková opera „Tommy“ od The Who a nové, ovšem o to razantněji nastupující kapely Black Sabbath a Deep Purple. Díl slávy si z hardrockového poháru chtěli pro sebe urvat i Free, protože cítili šanci, jak se vymanit z osidel neúspěchu druhého alba, které je odvedlo příliš daleko od bluesové energie debutu „Tons Of Sobs“ a představovalo krok špatným směrem k psychedelii a folku. To vše mělo být šmahem odvrhnuto.
Je docela s podivem, jak fungoval tehdejší hudební byznys, ani vydavatelství jako Island (pobočka kolosu Universal Music Group) s Free po dvou neúspěšných albech nerozvázalo spolupráci (věc dnes naprosto nevídaná) a rozhodlo se investovat do alba třetího. Tento krok se ukázal být velice prozřetelný, i když v době, kdy kapela začala desku připravovat, nemohl nikdo tušit, že to bude album „Fire And Water“, jenž bude pro Free natolik směrodatné a úspěšné, že z někdejších vymetačů hospod a malých klubů udělá v roce 1970 další britskou hardrockovou senzaci. Kapela na ní pracovala několik měsíců (co je to v porovnání s tím, že Black Sabbath svůj debut natočili za jediný den), protože její tvorbu znovu provázaly spory mezi hlavními autory, zpěvákem Paulem Rodgersem, basistou Andym Fraserem a kytaristou Paulem Kossoffem, který se nemohl smířit s trendem, kterým se Free vydali na bezejmenném albu, na němž byla jeho kytara upozaďována. V případě „Fire And Water“ došlo ke kompromisu, deska si bere žhavý bluesový základ z „Tons Of Sobs“, zdůrazňovaný Kossoffovými sóly, i jistou jemnost a hitovost z druhého alba. Vše je hrané s ohledem na tep doby.
Pro Free a příběh třetí desky je nejdůležitější fakt, že nahrávka obsahuje největší hit „All Right Now", který kapelu katapultoval na samou špičku scény a z Free udělal jedny z mluvčích nově nastupující hardrockové generace. Pro kapelu je stejně důležitá jako „Paranoid“ pro Black Sabbath či „Smoke On The Water“ pro Deep Purple, už jen tím, že obsahuje nesmrtelný Kossoffův riff, jenž udával tón celé kompozici. Charakterizuje ji jednoduchost, na kterou Free nikdy předtím v takovém rozsahu nesázeli a je znát nejen v kytarovém riffu, ale i ve zpěvném refrénu, kde pod Rodgersovým zpěvem probublává typická Fraserova baskytara. "Fire And Water“ není jen o „All Right Now“, přestože ta je nejviditelnějším symbolem i ukazatelem, kam se cesty Free měli ubírat do budoucna. Album obsahuje další velice vydařené kusy a přestože se kapele nepodařilo dosáhnout stejného omračujícího efektu jako na „Tons Of Sobs“, lze „Fire And Water“ počítat za jasnou hardrockovou klasiku.
Koncept načrtne úvodní titulka „Fire And Water“, v níž se Free vrací k zemitosti blues prostřednictvím Kossoffových kytar. Tento mladý a po čertech talentovaný umělec začal znovu dostávat více prostoru než na minulé desce. Přestože se dovětky předchozí epizody (tedy eponymní desky) na „Fire And Water“ objevují, větší příklon k původnímu blues rocku a současně nová hardrocková tvář jsou nezpochybnitelné. Není to jen o titulní věci a „All Right Now“, ale i o pulzující „Mr. Big“, v níž jako kdyby sváděla souboj Kossoffova kytara a funkující Fraserova baskytara, či o výtečné bluesové baladě „Heavy Load“, jež pošilhává po světě Led Zeppelin. Dá se mluvit o jistém ovlivnění, ale rozhodně ne o bohapustém kopírování megaúspěšných kolegů. I když v „Remember“, „Don`t Say You Love Me“ a částečně i v „Oh I Wept“ je znát vliv minulé desky, působí i tyto skladby více živěji, i v nich se kapela vzdaluje okouzlení folk rockem a kalifornskou scénou konce šedesátých let. Na podobné hrátky už v roce 1970 nebyla doba, pokud se Free chtěli stát novými hvězdami. A těmi se také stali…
Úspěch byl takřka okamžitý. „All Right Now“ vylétlo na vrchol britského žebříčku a zabodoval takřka okamžitě i v Americe, což byla pro kapelu dosud lokálního významu událost rozhodně nečekaná. Vzhůru hitparádami se rozběhlo i album, které v Británii dosáhlo druhého místa a v americkém Billboardu se usídlilo na pozici sedmnácté. Během pár týdnů byli Free naprosto všude a začínaly chodit nabídky na koncerty od promotérů, kteří by ještě na začátku téhož roku odložili tuto čtveřici štítivě stranou. Přišlo pozvání na nejvýznamnější událost sezóny, kterou byl obří festival 1970 Isle Of Wight, konající se na britském ostrově Wight na konci srpna. Podle oficiálních statistik se na akci přišlo podívat až sedm set tisíc lidí, což z ní činilo ještě větší událost, než byl předchozí léto americký Woodstock. Free se objevili ve společnosti naprosté smetánky - Jimiho Hendrixe, The Doors, The Who, Chicago, Cactus, Jethro Tull, Ten Years After nebo Emerson, Lake And Palmer. To znamenalo skutečný průlom do první ligy.
Jenže každý úspěch má stinnou stránku a tu Free začali pociťovat velmi brzy. Jestliže předtím se na nějakou skleničku whisky nehledělo jako na problém, spotřeba alkoholu se začala prudce zvyšovat. Jak se na kapelu upíraly zraky celého rockového světa, stoupala nervozita, kterou členové začali řešit mnohem větším užíváním návykových látek. Brzy už nešlo jen o alkohol, do hry vstoupily také drogy, které začaly nejvíce ovládat Paula Kossoffa. Kytarista se stával více sebestřednějším a nesnesitelným, při koncertech byl leckdy bez sebe, i když si chybu nechtěl přiznat. „Byla to divočina., některé koncerty jsme odehráli úplně mimo. Hlavně Paul se choval jako utržený ze řetězu,“ řekl na Kossoffovu adresu Paul Rodgers. Hádky byly na denním pořádku a poprvé se začalo mluvit o rozpadu…
|
