Dávno tomu…. V úvodníku k retro recenzím jsem ještě na stránkách Metal Mana avizoval, že smyslem tehdejší „Archy“ je oživit některá pozapomenutá jména metalové historie a přitom se vyhnout těm známým a ještě známějším kapelám, o kterých si můžete přečíst snad i v Mateřídoušce. Ovšem pravidla jsou od toho, aby se porušovala a tak je tu výjimka. Domnívám se však, že aktuální dění kolem (dnes už bývalé) party Tima Tolkkiho, je dostatečným důvodem k ohlédnutí se za činností kapely, která ač navenek kompaktní, trpěla zřejmě ustavičným vnitřním pnutím, které vyvrcholilo do nemastného konce. Kapely, která, ač jí bylo hodně často předhazováno, že opisuje a vaří stále z jednoho kotlíku, prošla hodně zajímavým vývojem a propracovala se až k naprosto specifickému a typickému výrazu, kterému se mnoho dalších snaží přiblížit. Kapely, v jejíž řadách řádily tak významné persóny metalové scény, že jejich jmény se při různých srovnáváních kdekdo spolehlivě ohání. Vždyť kdo by neznal vokální výškaření Tima Kotipelta, barevné klapkohraní Jense Johanssona, kytarové divočiny Tima Tollkiho či spolehlivé tlučounství Jörga Michaela? Pojďme se projít historií legendy, která dle vyjádření svého šéfa definitivně ukončila svojí činnost. Ovšem v případě Stratovarius bych (rád) výraz „definitivní“ bral trochu s rezervou…
Základ kapely položil v roce 1984 bubeník a zpěvák Tuomo Lassila a určitě není bez zajímavosti, že původní sestava Stratovarius neměla s finální podobou kapely pranic společného, o stylu hudby nemluvě. První z muzikantů, kteří jméno skupiny dostali až na vrchol, se objevil až o rok později. Příchodem kytaristy Tima Tolkkiho se mění i stylové zaměření, kdy Stratovarius začínají pomalu směřovat ke speed metalu. O tom, jak důležitý byl Timův příchod pro kapelu svědčí fakt, že postupně připravil Lassilu o mikrofon i o autorství skladeb a za pár let i o celou kapelu. Timo Tolkki, který je označován jako (i když poněkud neklidná) duše Stratovarius, už v tehdejší době nemohl zapřít svůj rukopis a sklony k rychlým, melodickým záležitostem i ovlivnění klasickou hudbou. A tak když se v roce 1988 v kapele poprvé objevil i první hráč na klávesy, Antti Ikonen, dá se hovořit o zformování všech základních elementů pozdějších Stratovarius, samozřejmě v hodně pubertální podobě.
V květnu 1989 vychází debutové album „Fright Night“. Deska, která přesně odpovídá podmínkám a době, ve kterých vznikala. Nahrávání ve studiu trvalo celkem šest dní a ani rozpočet nebyl z nejvyšších. Hudba Stratovarius této doby je diametrálně odlišná od bombastické produkce let pozdějších. Dá se říci, že se jedná o poměrně skromný debut, pohybující se v oblasti raného power metalu, na kterém klávesy jsou velice decentně zastrčené do kouta a nahrávce na všech frontách vévodí Timo Tolkki. Hlavně jako kytarista, ale i překvapivě jako vokalista. Jistě, svým zpěvem se ani zdaleka nevyrovná svému budoucímu nástupci, jeho hlasu sice chybí vyzpívanost, ale rozhodně mu neschází syrová podmanivost. A ač tuhle desku budoucí křikloun Stratovarius Timo Kotipelto s úsměvem ohodnotil vcelku nelichotivou poznámkou, že vůbec nejde o špatný materiál, jen by si zasloužil lepšího zpěváka, řekl bych, že Tolkkiho nepříliš ohebný a poměrně jednotvárně nenáročný zpěv dokonale zapadá do celkové atmosféry desky.
Nepříliš optimisticky laděné album, zcela srovnané do latě, bez jakýchkoliv výstřednostní či progresivních postupů. Snadno srozumitelné, temnotou zastřené texty a jednoduchoučké melodie… prostě průměrný power metal v mezích zákona. Dřevní doba kapely, kde s trochou nadsázky lze říct, že najdete temný základ Black Sabbath, melodie Iron Maiden a příležitostně i malmsteenovské sólo (chybí-li vám v tomhle výčtu ždibec Stratovarius, je to jednoduché – chybí klávesy, nadýchanost hudby a typický hlásek..) a která má, i přes jistou skromnost, něco do sebe. Dýchá z něj historie a při troše fantazie i příslib do budoucna. Kdyby totiž především titulní „Fright Night“ či skladby„Future Shock“ „False Messiah“ nebo „Darkness“ dostali moderní bombastický stratovariusovský kabát a Kotipeltovy hlasivky, dalo by se z nich hodně vykřesat.
Mírné, střízlivé, obsahově poměrně rozmanité, zvukově slabé… S ohledem na pozdější tvorbu nelze „Fright Night“ brát jinak, než jako hodně nesmělé nakouknutí do světa velké hudby. Ti, kteří vyrostli na největších peckách Stratovarius zřejmě těžko přijdou na chuť tomuhle nezralému kousku. Ale nějak se začít musí.
|
