O Ambehr už jsem tu jednou psal, ale klidně je představím znovu, protože rozhodně nepatří mezi kapely známé. Je to partička pocházející z arménského Jerevanu, z existenčních důvodů sice působící v Moskvě, ale nevzdávající se pout ke své vlasti a svým kořenům. Její devízou je originální, rázný thrash vykyvující se k heavíku a říznutý vlivem folklóru. Album Sword's Dance (schválně kdo uhodne, na kterého arménského umělce je to odkaz:) ) z roku 2006 je jejich druhým počinem...
Jako vítr, prudká vichřice, která strhne člověka a coby hadrovou loutku jej vláčí tvrdou cestou. I když s ním mlátí o stovky nejrůznějších kamenů, drnů a výčnělků, je to pořád ta jedna samá síla. Síla vzduchu, který dokáže lapené tělo pořádně rozedrat o písčité struhadlo.
Když mě můj dobrý kamarád a metalový guru to odpoledne, kdy jsme se pěšky vydali od stanice Palmovka ke klubu Abaton, ujišťoval, že budu překvapený, jak malé prostory v sobě tento podnik skýtá, netušil jsem, odchovanec open-air festivalů, jak doslova to myslí. Pro ty z vás, kteří ještě neměli štěstí se dostat na podobný koncert do podobného klubu (věřím, že takových lidí je víc než jen jeden venkovský balík – autor tohoto článku), tak i ten nejupozaděnější človíček stál jen pár metrů od pódia a veškeré..
Zpočátku jsem měl k tomuto speciálnímu počinu docela dost nedůvěry. Osobně totiž dávám přednost hudbě živé, tvořené přímo a jednoznačně prsty, plícemi, ústy či jinými částmi hudebníkova těla přímo vyrábějími zvuk. Má předpojatost tedy pramenila z tohoto předsudečného přístupu k syntetickým hudebním záležitostem, u kterých mi v naprosté většině případů chybí ta lidská složka a vadí neschopnost vyjádřit to lidské, co od hudby očekávám, právě kvůli jejich umělosti a ..
Podle jedné z obecných nálepek francouzští Hypnosis hrají přibližně experimentální směsici death, gothic a industrial metalu. To abyste si udělali počáteční představu. Ti z vás, kdo znají Ram-Zet, si můžou svůj obrázek trošku upravit k obrazu této norské sebranky (o které se ještě několikrát zmíním). Teď přejdeme k věci, jíž je v pořadí již čtvrté album této kapely.
Prosím čtenáře, aby se nenechali odradit zvýšenou délkou recenze. Obzvláště ty, kteří chtějí objevit hudební svět nesvět (podsvětí? nadsvětí?), o kterém se jim ani nesnilo a který roztrhá jejich vědomí na cáry.
To co první udeří do uší posluchače dlouhohrajícího debutu Enigmatic Face není brutální death metal, bezhlavé sypanice ani chorobně agresivní vokály, ale naprosto děsivá kvalita zvuku, která by mohla ledaskoho přivést na myšlenku, že Smell of Blood nahrávali své album někde ve vlhkém sklepě mezi kopou brambor a loupající se omítkou. Zní to opravdu neskutečně nevýrazně, rušivě a ploše a je to první a hlavní výtka, kterou proti této desce mám. Až pak konečně nastupuje do vlaku vědomí zmíněný..
Tak tohle je na mě trochu bouda, protože muzika, jakou kapela Apatheia prezentuje na svém rok starém eponymním debutu, nepatří zrovna do ranku mnou poslouchaných žánrů. Snad jen progresivní rock, který mám velice rád, by se tomu mohl trochu blížit. Jenže tahle nálepka kapelu rozhodně celou nepokryje. V kuloárech se kolem Apathey točí například slůvko ‚art‘ a kdesi v mé hlavě se u některých písní ostýchavě vynořuje ‚funk‘, trochu odvážněji pak i ‚emo‘… Ale víte co? Vykašlem se na škatulky, to bychom se ..
Hmm, přestože brutálně techničtější death metal mám rád a vím jak nesnadné a zrádné je pronikání do jeho tajů, tak mě Internal Hate (Uherské Hradiště) i přes upřímnou snahu dostat se dovnitř, zrovna dvakrát neoslovili. Vlastně skoro vůbec ne.
Jádro pudla bude asi v tom, že ona i práce s disharmoniemi, částečně chaotickou stavbou a neuspořádanou strukturou skladeb musí ve výsledku dávat smysl a být svým zvrhlým způsobem zábavná. A to je něco, co se tvorbě této partičky silně nedostává...
Album The Toxic Touch zkušených holandských deathařů patří do melodičtější kategorie svého žánru. Někam poblíž kapel jako jsou Bolt Thrower nebo Kataklysm (alespoň co se jejich posledního alba týče). God Dethroned opravdu na pilu brutality příliš netlačí. Asi vědí, že jejich síla je někde trochu jinde.
Atmosféru na úvod zdařile navazuje již povedené intro, plynule přecházející do prvního ostrého záseku. Od této chvíle je naprosto jasné, na čem člověk je. Základem všeho jest velmi výrazná rytmika..
Český záblesk na metalovém nebi, tedy kapelu Lykatea Aflame, která se objevila, v roce 2000 rozbouřila vody světového metalového undergroundu (smím-li to tak říci) svým jediným albem a zase zmizela jak pára nad hrncem (i když teď se podle všeho chystá její pokračování pod názvem Lykathé), jsem hudebně objevil teprve nedávno. Její jméno mi přitom bylo známé již dlouho díky mnoha zdrojům, které ač pocházely z různých koutů světa, shodovaly se v tom, že se jedná o kapelu..
Českou kapelu Firezone znám od doby kdy vydala své první, eponymní, album. V jistém ohledu je to pro mne kapela zvláštní – několik prvních poslechů alba spíše trpím a místy se popadám za hlavu, co že to proboha ti lidé stvořili, ale v jednu chvíli někde něco sepne a já si řeknu: vždyť to není taková hrůza. Jistě, postupné pronikání do hudby není věc neobvyklá, jenže to platí u hudby zaměřené jinam než na přímočarý a nepříliš komplikovaný heavy metal / hard rock. Stejnou zkušenost jsem měl jak s debutem..
A na závěr výletu po zapadlých končinách metalové krajiny bych vám rád představil opravdovou perlu. Přichází ze spojených států a jak již možná někdo rozluštil z jejího nepříliš povedeného, nicméně výmluvného názvu, pojí v sobě dva hudební styly, které se pohromadě vidí opravdu málokdy – flamengo a metal. Spojení je to organické a živelné, plné energie ze které mrazí v zádech. Souhra akustických (flamengo) a elektrických (metal) kytar pohybujících se od improvizace uvnitř gejzírů kreativity ..
Ambehr je kapela hudebně sice z existenčních důvodů působící v Rusku, ale pocházející a hrdě se hlásící ke své domovině, jíž je metalovým fanouškům nepříliš známá (snad jen s výjimkou amerických SOAD) Arménie. Debutové album této formace, Spider’s Web, vyšlo až po deseti letech její existence, v roce 2005, a nedá se říci, že by zrovna převrátilo metalový svět na ruby. I když kvalitu by na to mělo.
Hudbu Ambehr bych s trochou zploštění zaškatulkoval jako thrash/death s prvky folklóru ..
Rozhodl jsem se udělat z recenzí na zcela nebo téměř neznámé kapely, které si podle mě zaslouží širší pozornost než se jim dostává, a jakých jsem tu už pár prezentoval, takový malý seriál. Někomu to možná nepříjde příliš zajímavé, ale to je jeho mínus, poněvadž neví o co příchází. Další v pořadí je tedy kapela, nebo přesněji projekt muzikantů z o něco známějšího, temně folkového tělesa Stille Volk, pocházející z francouzské Akvitánie, Hantaoma. Ten v roce 2005 vyprodukoval své první a zatím jediné..
Těžko, přetěžko se píše o albu unikátní kapely Equirhodont, v jejímž čele stojí legenda českého metalu Jiří Valter, známější spíše pod svým pseudonymem Big Boss, který vypráví předlouhý mystický příběh o velkém mágovi, po němž je kapela pojmenována a s nímž jsme se mohli setkat již na albu Kärgeräs Big Bossovy domovské bandy Root. Vypráví jej strhujícím způsobem, jehož hranice jsou určeny světem progrese, respektive avantgardy, kterou si Equirhodont vybral za hudební domov..
Předem upozorňuji že v death metalu nehledám extrémní brutalitu nebo kýbly střev (takže ode mě nečekejte recenze podobného střihu), ale fascinující, osobitou, nesmírně silnou hudbu, často s téměř virtuózní instrumentální složkou. A k tomu všemu ještě jako bobus pořádný nářez. Toho všeho se mi s posledním albem Britů Bolt Thrower bohatě dostává. Oni to také nejsou žádní nováčci a po takřka 20 letech fungování a 7 vydaných deskách rozhodně vědí jak udělat pořádnou death metalovou fošnu..
Temple of Shadows, vydané kapelou Angra v roce 2004 patří mezi mé nejoblíbenější power metalové desky. Proč? Protože více než hodina, kterou album trvá, ubíhá zatraceně rychle, příjemně a vůbec ne obyčejně. Album otevírá symfonické instrumentální intro, ale hned po něm začíná pořádná jízda - skok do speedově laděné ‚Spread your wings‘,velmi melodické a nápadité skladby, zahrané ve velmi vysokém tempu. Ve stejném stylu se (až na jednu výjimku) odehrává i dalších šest songů, ve kterých si..
Dokonalé! Geniální! Nijak jinak nemůžu s popisem alba Mabool izraelské kapely Orphaned Land začít. Původně k death metalu tíhnoucí těleso se v roce 2004 nechalo silně inspirovat folklórem své domoviny a legendou o potopě hříšného světa a zplodilo kompoziční… ne, tohle přesahuje rámec všech kompozičních alb na celé čáře. To co Orphaned Land stvořili je hudební divadlo, dramatické představení, které ve vás nenechá kámen na kameni. OL pro vyprávěn svého příběhu využívají nevídané množství ..
ArtCell je mladá kapela (toho času označitelná jako mix prog-rocku a metalu) z dalekého Bangladéše, která se mi po dlouhém shánění dostala do ruky. Pro podobně obskurní exotické kapely mám slabost, ale vím, že od nich nemohu pokaždé čekat zázraky. Přesto jsem se poslechu tohoto alba nemohl dočkat. Byla to chyba? Vůbec ne. Čtveřice muzikantů totiž dostala do vínku slušnou porci talentu, díky kterému zvládají inspiraci západní klasikou žánru solidně ukočírovat, přidat jí vlastní úhel pohledu ..
Když několik mých oblíbených kapel nahraje tribut mé ještě oblíbenější kapely, jíž je navíc legendární formace Led Zeppelin, nemůžu si pomoci a nezbývá mi, než se o takovém počinu trochu podrobněji rozepsat. Tak tedy…
Do tohoto alba jsem se nedostával lehko. Složitá struktura skladeb si vyžádala několik poslechů, než si mě plně podmanila. Kapela má obrovský cit pro okouzlující melodie, které dokáže zasadit do metalového prostředí, protkaného vlivy klasické hudby, folklóru a především progrese. Písně nejsou rozmanité jen v rámci alba, ale i samy o sobě mají tendenci se neustále proměňovat a překvapovat posluchače. Důkazem budiž skladba Natural Quaternion, která se za devět minut dokáže na jedno ..
Bruce Dickinson zraje jak víno a protože už to nějaký ten rok trvá, je to zatraceně dobře znát. Platí to o něm nejen jako o zpěvákovi, ale i jako o skladateli. Z jeho nové sólovky čiší všemi póry právě zralost. Písně jsou inteligentní, napsané citlivě a především perfektně vyvážené - rychlost, tvrdost, kompozice, riffy, sóla, všechno je poskládáno na milimetr přesně a nesmírně účinně. Přesto album nepůsobí ani trochu vykonstruovaně nebo vlezle, tohle je prostě um, který ve vás rezonuje od začátku do konce..|
Dnes je 11.9.2025, svátek má Denisa
|
| Autor Pepa Dubec |
|
[17.06.2007] [hodnocení: 9/10] |
EPHEL DUATH - Pain Necessary To Know
|
[24.04.2007] [hodnocení: 9/10] |
NO MERCY FESTIVAL 2007 - 2. 4. 2007, Praha - klub Abaton
|
[06.04.2007] |
|
[13.03.2007] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[13.03.2007] [hodnocení: 6,5/10] |
UNEXPECT - In A Flesh Aquarium
|
[11.03.2007] [hodnocení: 10/10] |
ENIGMATIC FAITH - Smell of Blood
|
[25.02.2007] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[21.02.2007] [hodnocení: 7/10] |
|
[15.02.2007] [hodnocení: 3/10] |
GOD DETHRONED - The Toxic Touch
|
[06.02.2007] [hodnocení: 8/10] |
|
[26.01.2007] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[26.01.2007] [hodnocení: 3/10] |
|
[14.01.2007] [hodnocení: 10/10] |
|
[20.12.2006] [hodnocení: 9/10] |
|
[16.12.2006] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[07.12.2006] [hodnocení: 9/10] |
BOLT THROWER - Those Once Loyal
|
[04.12.2006] [hodnocení: 9/10] |
|
[03.12.2006] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[30.11.2006] [hodnocení: 10/10] |
|
[29.11.2006] [hodnocení: 7,5/10] |
A TRIBUTE TO LED ZEPPELIN - The Music Remains The Same
|
[28.11.2006] [hodnocení: 7/10] |
MECHANICAL POET - Woodland Prattlers
|
[26.11.2006] [hodnocení: 10/10] |
BRUCE DICKINSON - Tyranny Of Souls
|
[23.11.2006] [hodnocení: 9/10] |