Začátek devadesátých let nebyl pro Stormwitch zrovna idylickým obdobím. Ač chtěla kapela pokračovat ve svém zběsilém a pravidelném tempu vydávání nových desek, nepodařilo se. Stormwitch chtěli opustit svého dosavadního vydavatele Gama a tak navázali spolupráci se Sony, které mělo zájem již poskládanou novinku „War Of the Wizards“ vyslat do světa. Jenže Gama bylo tak intenzivně proti, že dva roky trvající soudní spory (určitě by se našla i řada dalších důvodů) nejen zbrzdily vydání desky, ale i kdekoho otrávily. Hlavouny ze Sony natolik, aby od „Války čarodějů“ dali ruce pryč, členy kapely natolik, že nahrávání desky mají na svědomí (vyjma Andyho Mücka a Petra Langera, kteří se vrátili ke svým civilním jménům a sporadické účasti Stefana Kauffmanna ve skladbě „Fate´s On The Rise“) už jiní muzikanti. Upozornit stojí především na basáka Martina Albrechta, současného krotitele čtyř strun v Mystic Prophecy.
Stormwitch tentokrát dali vale všem čarodějnicím i upírům a při tvorbě koncepčního příběhu sáhli po klasice klasik. Jenže nebyli by to kouzelníci z Německa, aby svým příznivcům (a příznivcům „Pána prstenů“) trochu nezamotali hlavu. Idea malého hobitího mužíčka, který se s patrou kamarádů vydává na cestu, na konci které je třeba zlikvidovat jistý prsten je zřejmá. Kdo však jsou tajemní Theja, Aaron, Arleen či Xänteur? Autorská práva jsou autorská práva a tak bych od boku střílel asi takhle – Frodo, Aragorn, Arwen, Sauron,… :-). To by až tak velký problém snad ani nebyl. Horší je, že deska nedrží pohromadě ani jako koncept, ani jako jedenáct samostatných článků. Je z ní sice patrná (občas i vcelku úspěšná) snaha o návrat k době před vydáním „Oka bouře“, ale v tomhle případě dokonale platí fráze o marném vstupování do stejné řeky…
Celkové zpomalování tempa kapely pokračuje i na téhle desce. A ve střednětempých melodiích jsou Stormwitch nejsnáz zranitelní. Na jedné straně chybí přitažlivý nápad, na druhé straně nejsou Stormwitch natolik masivní, aby dokázali svojí vláčností alespoň zaujmout, když ne rovnou drtit. Odvrácenou nudnější stranu měsíce tak tvoří takto koncipované skladby „Magic Mirror“ a „Time“. Píseň, při které jsem málem vyskočil z kůže díky naprosto ubíjejícímu riffu, to je „The Way To Go“. Ač povedené a s hitovým potenciálem, zkuste si to pustit pětkrát po sobě :-).
Nejlépe z téhle čarodějnické války vychází skladby, kde si Stormwitch dokážou pohrávat s atmosférou. Výpravná „Theja“ ještě sice postrádá lehkost, ale pisklavě položený refrén a ledabyle zamaskované téměř progresivní (na poměry Stormwitch) finty a kudrlinky dokáží minimálně přitáhnout pozornost. Silný je především prostředek desky, kde kapela dokázala nasázet ty nejpovedenější okamžiky. Dynamickou „Wooden Drum“ s typickou melodikou a razantními kytarami si lze představit na kterémkoliv z předchozích počinů (vyjma „Eye Of The Storm“). Největší pozitivní překvapení nabízí kontrastní, uštěkaně rozzlobená titulní „War Of The Wizards“ s okouzlujícím atmosférickým úvodem i velice příjemným Andyho vyprávěním, i pompézně romantická (konečně patina starých dobrých Stormwitch, i když ve volnějším tempu!) „Dragon´s Day“ s vynikajícím chorálem. A tentokrát i bezpečně zvládnuté finále v podobě rychlé a melodické „Wanderer“ s kousavými kytarami.
Zdálo se, že Stormwitch po předchozím klopýtnutí zvedají hlavu. Ale dobré konce obvykle bývají jen v pohádkách. Podívejte se na letopočet. Kdo z vás čeká, kdy se v téhle recenzi objeví výraz grunge, konečně se dočkal. Přece byste nepředpokládali, že tahle vlna, která smetla spolky podstatně silnější v kolenou, se Stormwitch vyhne…
|
