"Smutný den na planetě Zemi.. .", to nezní příliš optimisticky, co říkáte? A mám-li se přiznat, skutečně jsem od "Sad Day On Planet Earth" nečekal příliš pozitivna. Rozčarování z předchozího "W aters Rising" ještě zdaleka neodeznělo, název desky naznačoval, že k dávným pozitivně laděným melodiím už Lillian Axe nemají chuť ani zlehka přičuchnout, jásavých barev zbavený booklet - nejstřízlivější obal od vydání fialového debutu - této potenciální temnotě přizvukoval (nemluvě o famózní cestovatelské smrtce na jakési tříkolce ze zadní strany obalu), autorský monopol Steva Blaze opět nenarušil žádný vetřelec, dávající alespoň mírnou naději na čerstvý vítr a již představený koncept výraz úderné dvojky poeta Blaze - flegmouš LeFevre nesliboval, že by mohlo zahřmět.
Vida, někdy blesk dokáže prásknout z úplně čisté oblohy. Stačilo málo - dodat melodiím kapku živé vody, nabudit emoce na maximum a pohrát si s naléhavostí vlastních
sdělení. Výsledkem je album, dokonale shrnující filozofii, postavení i vývoj Lillian Axe. Album na první pohled nenápadné, ale o to nápaditější. Na první pohled jednoduché, přitom
důsledně propracované. Přes koňskou dávku muziky díky své kousavosti ani na okamžik nenudící. A hlavně, i přes posmutnělý výraz hravější, než deska předchozí, dokonale
kombinující dávnou bezstarostnost, přetavenou do dospělého nadhledu a rozhledu s rafinovaně zastřenou přitažlivostí. Přidáte-li k tomu fakt, že Derrick LeFevre do svojí
ležérnosti přimíchal porci bývalé Taylorovi teatrálnosti a obnažené emoce prožívá mnohem dramatičtěji, je výsledek nezpochybnitelný.
Porušenou tradici hitové trojčlenky Lillian Axe narušují i tentokrát. Jako by však chtěli své zaviní z minula odčinit a dohnat zanedbané hitové ambice, výčet těch
nezapomenutelných (a po sobě následujících) okamžiků je tentokrát podstatně výživnější. Dávná páskovitost, reprezentovaná potměšile divokou kytarou s velice chytlavým motivem a přezíravým vokálem zaujme v "The Grand Scale Of Infinity". Podstata a význam celé desky je ukrytý v titulní "Sad Day On Planet Earth". Neskutečně poetická, teskná a přitom barevně vypjatá záležitost, při které dvě hlavní postavy kapely dokonale demonstrují své umění ve všech odstínech na pozadí geniálně jednoduché, působivé a křehké melodie. Chameleonská "Hibernate", na povrchu uspává a pod slupkou bobtná, mohutní a graduje.
Bluesově houpavá " Within Your Reach", může při povrchním poslechu ukolébávat – tak se děje na téhle desce častěji - ale zároveň si chystá půdu pro famózně vzrušující dialog i bláznivě otravné, ale o to účelnější kytarové sólo. Naléhavě posmutnělá "Down Below The Ocean" s výše již opěvovanou exhibicí dua LeFevre-Blaze. Není náhodou, že vyjmenované skladby se převážně odehrávají v pomalejším tempu, tady je momentálně největší síla Lillian Axe. Ani rychlejší ("Kill Me Again"), veselejší "Blood Raining Down On Her Wings", nervóznější ("Megaslowfade" či agresivnější ("Ignite") motivy však tentokrát nezaostávají a tak na "Sad Day On Planet Earth" nenajdete vyloženě slabší kus, zralý na odstřel.
Nikdy by mě nenapadlo, že si dobrovolně, rád, opakovaně a dosyta budu vychutnávat tak smutný den na planetě Zemi. V textu titulní písně Blazeovci varovně apelují, že "...iťs
time for rebirth.. .“ V jejich případě nejde jen o slova, ale došlo i na činy. Zdánlivě to zní jako protimluv, ale díky tomuhle lehce depresivnímu počinu musela v srdcích příznivců Lillian Axe (zdůrazňuji, že až po důkladném vstřebání detailů i pocitů) zavládnout nespoutaná radost. Aspoň na chvíli...
|
