Po více jak roce jsem mohl hlasitě zvolat KONEČNĚ! Na nové album kalifornských techniků a ničitelů hranic, The Faceless, jsem se těšil jak malý kluk na Vánoce a ještě víc jsem byl potěšen, že jsem se netěšil zbytečně!
Kapela už minulý rok slibovala novou hudbu, takže jsem pochopitelně, jako plno dalších příznivců, očekával novou desku v brzké době. Různé obtíže, ať už změny na postech zpěváka, nového basisty a kytaristy, či ruka hlavního tahouna kapely, kytaristy Michaela Keeneho, poraněná od rozbitého skla, však nové album The Faceless oddalovaly a já si už říkal, že se snad nedočkám.
A tak jsem si celou dobu přehrával alespoň ukázku nové tvorby z minulého léta, skladbu "The Eidolon Reality" a těšil se na další příspěvek podobné kvality. Ten se dostavil až letos v polovině roku, kdy mojí pozornosti neunikla další nová skladba, hraná pouze živě, a to sice "Deconsecrate", po jejímž poslechu jsem se vážně začínal bát, jakýže kalibr to udeří. Změnou totiž nebyla jen sestava členů kapely, ale hlavně to, že se na celém albu dosti zvýšil výskyt čistého zpěvu, což mě občas skoro vážně dostávalo do kolen. Nutno dodat, že noví členové se uchytili chválihodně a jak kytara, tak nový zpěvák rozhodně nezůstávali pozadu.
14. srpna spadla klec a The Faceless vydali konečně své třetí plnohodnotné, devítiskladbové album. Uvítání se dostavilo v podobě tajemného klavíru a epického doprovodu houslí a kontrabasu. Jakmile však zazněl první rozjezd kytar a bicích, měl jsem pocit, že mě to hodilo do úplně jiné dimenze.
The Faceless se s každým svým novým albem mění a posouvají do naprosto jiných směrů a nová deska není výjimkou. Po velkém skoku od prvního alba "Akeldama" k vynikajícímu "Planetary Duality", se odehrál další skok kupředu v podobě "Autotheism". Od meziplanetární pouti jsem měl pocit, jako bych občas procházel napříč světem Tima Burtona. Tajuplným místem za doprovodu epických znělek, či melodií jakéhosi zlověstného cirkusu. Atmosféra by se kolikrát dala opravdu krájet, přičemž jí ještě umocňuje také čistý zpěv již tak nadaného kytaristy Michaela Keeneho.
První tři skladby jsou vlastně jeden rozdělený počin, od toho také názvy "Autotheist movement: I – III". Razance a nasazení neklesá ani na vteřinu s žádnou skladbou a po technické stránce se nedá nic vytknout. Ve čtvrté skladbě pak kapela rozjíždí svůj osobitý styl technického death metalu, který je opět obohacen čistým zpěvem. Následně navazuje již na začátku zmíněná skladba "The Eidolon Reality". S šestou skladbou se trochu ubírá na tempu a povzolna se člověk může zaposlouchat do melodií, které jsou však technicky vybroušené do detailu. Po předmluvě "Hail Science", která působí skoro jako varovný projev, najíždí naprosto technická smršť, sražená do jedné a půl minuty trvající chytlavé úderky "Hymn Of Sanity". Jak rychle začíná, tak rychle končí.Následně zazní uklidňující pasáž ze závěrečné "In Solitude", která však na svůj rozjezd nenechá dlouho čekat a tak si můžeme užít závěr celého představení v plné parádě.
"Autotheism" se u mě zařadilo jako zatím jedno z nejlepších alb letošního roku a možná, že i jedno z nejlepších alb vůbec.
|
