Ještě dřív, než se Scorpions znovu vydali do studia, zkusili navázat na tradici svých úspěšných živáků. Že něco není v pořádku, naznačil fakt, že album „Live Bites“ (pokud byste marně sháněli benefiční singl „White Dove“, cover od maďarských Omega, který Scorpions nahráli ve prospěch fondu OSN na pomoc obětem války ve Rwandě, najdete tenhle song jako přídavek právě na „Live Bites“), i přes to, že bylo napěchované samými hity, komerčně vyšumělo a žádný trhák se z něj nestal. Další problém se jmenoval Herman Rarebell (schválně, jestli ho dokážete najít na obalu desky, viz. obrázek kapely ;-) ). Ten si založil v Monaku vlastní nahrávací společnost, přestal stíhat a tak Scorpions museli při nahrávání novinky „Pure Instinct“ vzít zavděk čistě studiovým přírůstkem, Curtem Cressem (že však Herman na svojí škorpióní minulost nezanevřel, svědčí jeho deska „Acoustic Fever“). Navíc se kapela rozhodla vyprodukovat si novinku vlastními silami za asistence Erwina Muspera (jen s drobnou výpomocí Keitha Olsena, a je trošku symbolické, že ten figuruje u dvou největších pecek alba) a hlavní snahou bylo dostat do popředí klávesy a akustické kytary, které na předchozích deskách zněly decentně.
Parafrází názvu monstrhitu kapely, za téhle konstelace zafoukal na Scorpions na dlouhá léta radikální vítr změn. Pokud jste patřili k těm, kteří se v minulém kole namlsali živočišnou energií, asi jste zůstali s hubou otevřenou zírat na to, jakou popově sladkou limonádu kluci aktuálně natočili. A tak je „Pure Instinct“ deskou na scestí – rozhodně se nejedná o nějaké radikální popření vlastních kořenů, Scorpions jsou stále snadno identifikovatelní, jen místo riffových přestřelek se převážně hraje na klidnější a přístupnější notu.
Sázku na tradiční škorpióní jistoty představuje především excelentní balada „When You Came Into My Life“, s neuvěřitelně emotivním Meinem (ten se podobným stylem za asistence symfoňáku překonává i v nenápadném a křehoučkém závěru „Are You The One“) a maximálně vzrušujícím šmakem, podtrhující jedinečného génia autorů při vytváření vypjaté atmosféry, gradující v extatickém vzrušení. Potěší tradiční úvodní riffovka „Wild Child“ s hravým dudáckým motivem, která je o něco optimističtější a uvolněnější (platí i pro všechny ostatní rychlejší věci).
Upozornění si zasluhuje i utahaná „But The Best For You“ s výbornou melodickou skluzavkou v refrénu, lehoučký, skoro až tanečně písničkářský popík „Soul Behind The Face“ a podobně laděná „Where The River Flows“, potvrzující škorpióní talent při hraní si s melodiemi. A vlastně jediným mínusem (no, to je možná silný výraz) pro mě byla absolutní sázka na jistotu a další vylouhování již x-krát ohrané šablony v průhledné baladě a zároveň prvním singlu alba „You And I“ (jelikož jsem nikdy nezmínil jistou bolístku kapely, totiž leckdy až úsměvně naivní angličtinu, tak právě teď je ta správná doba).
Nepopírám, že v době svého vzniku bylo pro mě osobně „Pure Instinct“ pořádným zklamáním (mělo být ještě hůř…). Dneska už říkám, že to není špatná deska, protože se na ní najde pořádný ranec vydařených songů. Pokud se však Scorpions názvem desky odvolávají na svoje instinkty, v tomhle kole ztratili ten nejzásadnější – zabijáckou dravost. Pohoda, která z desky dýchá, ani mistrovský cit pro melodie tenhle chybějící aspekt prostě plně nahradit nedokáže.
|
