Paralela s předloňským albem předáka Cinderelly Toma Keifera se v případě Marka Slaughtera přímo nabízí. Stejně jako Keifer vedl v dobách největšího boomu hair metalu jednu ze stěžejních kapel žánru a stejně tak se po hubených devadesátých letech na dlouhé roky odmlčel, aby letos přišel s novým materiálem. Ne však pod jménem svého souboru (který shodou okolností nese jeho příjmení), ovšem sám za sebe. I tak je to takřka malý zázrak, že posluchač může znovu slyšet jeho hlas z nové studiové nahrávky, protože dlouhá léta byla kolem jeho domovských Slaughter a i kolem Marka informační mlha a kapela se vyznačovala až znepokojivou latencí.
Stejně jako drtivá většina hair metalových kapel, zažili i Slaughter svůj rozmach začátkem devadesátých let. Se svým debutem „Stick It To Ya“ se z nich díky hitům „Up All Night“, „Fly To The Angels“ a „Spend My Life“ stali hvězdy. Statut nové glamrockové senzace potvrdila i dvojka „The Wild Life“, ovšem jejich rozhodně nejlepší a nejambicióznější dílo „Fear No Evil“ v pětadevadesátém roce už propadlo a lépe se nevedlo ani moderněji pojaté, o dva roky mladší desce „Revolution“. Z historického hlediska pak poslední album „Back To Reality“, kde tragicky zesnulého kytaristu Tima Kellyho nahradil Jeff Blando, působilo jen jako slabý dovětek a tečka za kariérou kdysi zbožňované kapely.
Pak ale nastalo ticho. V dobových rozhovorech Mark Slaughter a basista Dana Strum poslední album vychvalovali až do nebes, přestože se bezkonkurenčně jednalo o nejslabší album kapely, a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl následovat rozpad. Ten sice nepřišel a kapela se přenesla i přes vyhazov bubeníka Blase Eliase, jehož nahradil Zoltan Chaney, ovšem že by se hrnula do nějaké aktivity, o tom nemůže být ani řeč. Oficiálně Slaughter nikdy existovat nepřestali, ovšem Strum, Blando a Chaney jsou dnes už spíše činní v doprovodné kapele Vince Neila (Mötley Crüe) a proto se Mark Slaughter musel postavit na vlastní nohy. A proto také jeho sólová prvotina „Reflection In A Rear View Mirror“ nepůsobí jako ego projekt a truc podnik svým (bývalým?) kolegům.
S novinkou si Slaughter pohrával dlouhou dobu. Pilotní singl „Never Givin´ Up“ totiž vyšel už loni a informace o tom, že zpěvák něco chystá, jsou ještě staršího data. Přestože Slaughter v poslední době spolupracoval s řadou muzikantů, jako je například Gunnar Nelson (Nelson), Eric Martin (Mr. Big) nebo Kelly Keagy (Night Ranger), je „Reflection In A Rear View Mirror“ čistě jeho dílem. Sám si také kromě bicích nahrál všechny nástroje a desku pochopitelně svým nezaměnitelným způsobem nazpíval.
Když si uvědomíme, že Slaughter nahrával také všechny kytary, je až s podivem, jak se mu podařilo v úvodní „Away I Go“ důvěrně vystihnout atmosféru svého prvního známějšího působiště, kdy pod hlavičkou kapely někdejšího kytaristy Kiss Vinnie Vincent Invasion nahrál spolu se Strumem album „All Systems Go“. Úvodní skladba jeho novinky totiž přesně evokuje toto působiště a styl a zvuk, jakým hraje Slaughterova kytara je takřka k nerozeznání od té Vincentovy. Stejně tak sborový refrén působí přesně tím hysterickým dojmem, jako tomu bylo u Vincenta v osmdesátých letech. Zbytek desky, počínaje dvojkou, kterou je zmíněný pilotní singl „Never Givin´ Up“ si už žije ale vlastním životem.
Slaughter na své novince nijak zvlášť neexperimentoval, a proto se celá deska nese v tom duchu, že by klidně mohla být dalším albem jeho kapely. Je samozřejmě dospělejší než kdysi teenegerovské popěvky „Up All Night“, je více hozená směrem k AOR (zaslechnete jen náznak) a samotný Slaughter už upustil od extrémně vysokých poloh svého hlasu, přestože je stále rozpoznatelný na první poslech. „Reflection In A Rear View Mirror“ je oproti deskám Slaughter více hravější a proto si Mark dovolí i jasný příklad osmdesátkového poprocku, jako v případě skladby „Somewhere Isn´t Here“, která působí, že vypadla ze soundtracku k filmu „Policajt z Beverly Hills“.
Většinou ovšem jde o plnokrevný hardrock, který sice postrádá bluesové aspekty (ty se v tvorbě Slaughter vyskytovaly), ovšem má řadu záchytných momentů. Úvodní dvojspřeží „Away I Go“ a „Never Givin´ Up“ je takřka geniální a rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kdy Slaughter vypustil do světa. A i když album má pár hlušších míst, jako třeba „Miss Elainious“ nebo „Baby Wants“, stále se drží nad laťkou průměru. Tato místa totiž vyvažují výtečné momenty v podobě „The Real Thing“, „Somewhere Isn´t Here“, neuvěřitelně provzdušněné instrumentálky „In Circle Flight“ a závěrečné, skoro až dramaticky art rockové „Deep In Her Heart“, která po úvodní dvojici skladeb představuje další vrchol alba.
Konec dobrý, všechno dobré? V tomto případě ano. Mark Slaughter dokázal, že úspěch Slaughter na začátku devadesátých let nebyl ničím náhodným a pomíjivým a že jako umělec má stále co nabídnout. A hlas mu stále ještě slouží…
|
