Tihle Chelsea, kteří pocházejí, světe div se, z Londýna, byli vedle New York Dolls, The Clash, Japan, Mott The Hoople, Alice Coopera a pochopitelně Rolling Stones kapelou, která měla velký vliv na Mötley Crüe a Hanoi Rocks a můžeme jim tak nepřímo přičíst alespoň část vlivu za vznik hair metalového hnutí osmdesátých let. Chelsea ovšem nikdy žádní hair metalisté nebyli, na druhou stranu, i když jsou považováni za klasickou kapelu punku mode 1977, mají stejně blízko k Sex Pistols jako třeba k T. Rex nebo Slade.
Chelsea můžeme přičíst ještě další zásluhu a to, že světu dali jistého Williama Broada, který u nich právě v dobách punkové exploze v létě 1976 začínal jako kytarista. Měl ovšem větší ambice a tak si už pod svým troufalým pseudonymem Billy Idol založil Generation X, aby se skutečnou hvězdou stal až v osmdesátých letech na sólové kariéře. To ovšem Chelsea nikdy nijak nepomohlo a kapele se za dlouhá léta existence nepovedlo překročit svůj Rubikon a dnes je spíše pojmem pro okruh zasvěcených, kteří vzpomínají na tu opojnou dobu léta 1976, kdy všechno bylo mnohem barevnější, živější…
I když řekneme, že novinka téhle kapely „Saturday Night Sunday Morning“ zde stojí jako jakýsi artefakt doby minulé, musíme jedním dechem dodat, že nepůsobí dinosauřím dojmem a na nedostatek nápadů si rovněž stěžovat nemůže. Jistě, tahle nahrávka je pro staromilce, mladé pankáče, kteří znají tak akorát Green Day, Blink-182, číro na šampóna a vrcholem jejich revolty je podpis petice proti hubení přemnožených hadů na Pobřeží slonoviny, uchvátit nemůže. Ale ten padesátiletý pankáč s odřenou koženou bundou a kelímkáčem v ruce bude při poslechu tohohle alba sakra vědět, o čem to všechno je.
Chelsea si totiž můžou ve své tvorbě dovolit jakoukoliv svobodu. Nesvazuje je žádný label, který by jim diktoval, co hrát a co ne, nesvazují je žádné komerční předsudky a očekávání a proto je „Saturday Night Sunday Morning“ deska zahraná pro radost a upřímnost z ní sálá na sto honů. I když už je sice hlas Genea Octobera opotřebovanější, než v dobách „bájných sedmdesátých“, kapela nepostrádá energii a hned jak se rozjedou sborové zpěvy v úvodní „It´s About Time“, zvednete obočí a budete si podupávat do rytmu.
Chelsea měli na skládání novinky dost času. Od posledního alba „Faster, Cheaper and Better Looking“ totiž uběhlo deset let a od předposlední nahrávky „Traitors Gate“ dokonce jedenadvacet. Mezi těmi roky se oba hlavní představitelé, Gene October a kytarista James Stevenson, buď plácali po ramenou v putykách, nebo vzájemně posílali do patřičných míst, aby nakonec zjistili, že tahle kapela prostě může fungovat, jen když jsou u toho oba dva.
A že ta chemie mezi nimi stále funguje, dokazuje i fakt, že věci jako „Back On The Crazy Train“ nebo „Something Wrong In My Head“ jsou vysoce nadprůměrné kousky, kde kromě punkové idylky vyniká schopnost kapely napsat skutečně zapamatovatelnou skladbu, jejíž refrén jen tak z hlavy nedostanete.
Proto má stále smysl Chelsea poslouchat i v dobách, kdy hudební svět jako by od punkové exploze urazil tisíce světelných let. A „Saturday Night Sunday Morning“ oceníte nejspíše podle toho, jak moc lpíte (nebo spíše nelpíte) na všem, co je moderní. Na to se tu skutečně nehraje.
|
