Otázka by mohla stát, co že jsou Nelson vlastně v současnosti. Většina posluchačů, kteří tuhle kapelu znají, si pamatují začátek devadesátých let, záplavu blonďatých vlasů, komediantsky barevné hadry a hity jako „Love & Affection“ a „After The Rain“. Holky tehdy bratry Gunnara a Matthewa milovaly, rockeři a kritici je nenáviděli. Dnes už tyhle emoce pominuly. Bratři se ostříhali, chodí v civilu, holky mají už jiné idoly a kritika a rockeři je dávno vzali na milost. Co je příčinou tohohle obratu? Nebylo to sice najednou, ač se Nelsonové snažili, co mohli, když v roce 1996 vydali seriózní a na své poměry tvrdou desku „Imaginator“. Není to ani tím, že dnes vypadají spíše jako z nějakého zasloužilého boybandu, ale tím, že za ta léta se vypracovali ve skutečně výtečné muzikanty, kteří se ukázali být i výbornými skladateli.
I když samozřejmě i na novince „Peace Out“ slyšíte ozvěny „After The Rain“ (což je už dávno typický rukopis bratrů Nelsonových), nepůsobí to nijak postpubertálně a změkčile. Ono vlastně už na pět let staré comebackové desce „Lightning Strikes Twice“ bylo slyšet, že oba bratři ušli za svůj život pořádný kus cesty a jejich dokonalá sehranost mohla za to, že předchozí deska je znovu dostala do povědomí veřejnosti. Tenkrát taky podepsali smlouvu s Frontiers Records, čímž se po letech hibernace konečně vrátili mezi regulérní kapely, přestože v podstatě tu skupinu tvoří jen oni dva.
„Lightning Strikes Twice“ tehdy, jako dílo dospěláckého AOR/hard rocku chválila i kritika, která jim v době „After The Rain“ nemohla přijít na jméno a veřejnosti je předhazovala jako ten nejhorší prefabrikát americké popkultury a přirovnávala až někam k New Kids On The Block. Přestože žádná velká změna se neudála (jen přirozený vývoj), náhle byli Nelson uznávaní. A nejinak je tomu i dnes a nejinak tomu bude i po novince „Peace Out“. Ta stylově navazuje na předchozí „Lightning Strikes Twice“, čili tvoří takřka dokonalý konglomerát mezi hitovou a komerčně veleúspěšnou „After The Rain“ a ambiciózní „Imaginator“. Country pokusy typu „Because They Can“ nebo „Like Father, Like Sons“ jsou dávno zapomenuty.
Novinka je opět plná vzletných melodií, které mají blíž k AOR než k hard rocku, jak by se podle pilotního singlu „Rockstar“ mohlo jevit. Nelson jsou dnes skutečně dospělá hudba pro dospělé publikum. Vše je zde dokonale promyšleno, což samozřejmě může mít za důsledek, že trochu chybí nějaký spontánní moment, ale ze všeho je cítit profesionalita každým coulem.
Proto přistoupíte-li na jejich hru, kde vás nic nepřekvapí, odměnou jsou vám výtečné kompozice typu „Back In The Day“, „Invincible“ nebo baladická „On The Bright Side“ (věřte nebo ne, cítím tady trochu Reckless Love).
Na první poslech se ovšem „Peace Out“ může zdát bez výraznějšího hitu. Takové momenty vystupují na povrch až po několikátém poslechu, ale druhé „Love & Affection“ se stejně nekoná. Ale na druhou stranu… Je to dneska vůbec třeba? Kolekce působí tak nadmíru vyrovnaně, stejně jako předchozí album. O nějakém vysychání studnice nápadů proto nemůže být ani řeč a zdá se, že bří Nelsonové mají světu stále co sdělit, i když už se blíží abrahámovinám.
|
