Americký multiinstrumentalista s haitskými kořeny Jean Beauvoir byl vždycky na rockové scéně svérázným zjevem. A to nejen pro svůj nezaměnitelný výstřední vzhled, ale také proto, že od drsných punkmetalových začátků po boku Wendy O. Williams v kultovních The Plasmatics nečekaně zběhl, přes spolupráci s kytaristou Bruce Springsteena Little Stevenem Van Zandtem, až k vynikajícímu melodickému hard rocku, nebo AOR, chcete-li, ve velmi nespravedlivě podceňovaných Crown Of Thorns. Tam se také poznal s indiánským kytaristou a protřelým světoběžníkem Mickim Free. Spolupráce jim vydržela prakticky celá devadesátá léta, ovšem zalouženého věhlasu se Crown Of Thorns nedostalo a i když v novém tisíciletí natočili ještě dvě desky, zůstali vždy opomenuti.
Možná se věc změní v současnosti, kdy Beauvoir a Free znovu spojili své síly. Výsledkem není nová deska Crown Of Thorns, ale album „American Trash“, které vychází pod jejich jmény. Na rovinu, ono by se nic nestalo, kdyby tenhle počin vyšel právě pod hlavičkou Crown Of Thorns, protože se opět jedná o typickou muziku, kterou tahle kapela produkovala. V drážkách „American Trash“ totiž najdete klasický americký hard rock osmdesátých let, který je poučen jak bluesem, tak AOR a má špetku metalového odlesku. Jak už tomu u podobných alb bývá, není tu nouze ani o komerčnější kousky a balady.
Všechno jede podle zažitých pořádků a tradic. Proto desku startuje ostrý kytarový riff v „Angels Cry“, hardrockové jízdě, která je ovšem načichlá osmdesátkovým mainstreamem a i když má ze všech položek na desce nejblíže k metalu, do žádné heavy jízdy, natož třeba do něčeho podobného, co Beauvoir tvořil s The Plasmatics, se nevrhne. Celkově začátek desky, do čtvrté „Whiplash“, je tvrdším a živějším, než zbytek alba. S příchodem páté, baladické „Just Breathe“ se totiž album láme směrem ke komerčnějšímu vyznění a i když se samozřejmě o čistý popík nejedná, skladby jako „Never Give Up“ či „It´s Never Too Late“ jsou hodně vycizelované a možná, že i škatulka AOR je pro ně moc drsná.
Společným jmenovatelem všech věcí na desce je ovšem kvalita. Beauvoir i Free už léta dokazují, že, ať spolu, či každý sám, jsou to skladatelé s takřka nevyčerpatelnou studnicí nápadů. Beauvoir navíc je stále i ve svých letech (do šedesátky mu moc chybět nebude) zpěvák, který si nic nezadá ani s výkony takových AOR veličin jako je třeba Steve Perry (ex-Journey) či Lou Gramm (ex-Foreigner) a to v jejich nejlepších letech.
Oba pánové vytvořili v podobě „American Trash“ příjemnou desku, která je hrána od srdce. Její síla tkví spíše v těch komerčnějších věcech, protože tady naplno je slyšet jejich skladatelská potence a cit pro to napsat skutečně výbornou, zapamatovatelnou melodii. A kdyby už nic jiného, dostane se vám vrchovaté porce nic neřešící muziky, která žije už jen proto, že ji netvoří stroje a studiové mašinky, ale lidé, kteří o ní sakra něco věcí a hrají, jak cítí.
|
