Když pomineme pauzu před novým albem, ke které ovšem byly objektivní příčiny, zaviněné nemocí Viviana Campbella, je suverénně nejdelší pauzou ta mezi alby „X“ a „Songs From Sparkle Lounge“. Celých šest let museli příznivci Def Leppard čekat na nové album a kapela jim v mezidobí nabídla pouze chabou náplast v podobě desky coververzí „Yeah“. V roce 2007 se ale začalo už nahlas mluvit o novém albu. Joe Elliott tehdy v dobovém rozhovoru zmínil, že kapele byla po albu „X“ vyčítána přílišná náklonnost k popu a celkově až nezdravá inspirace novodobými Bon Jovi a proto se s novinkou chce vrátit ke klasickému soundu a vlastním kořenům, ležícím v sedmdesátých letech.
Ke klasickému soundu se ale „Songs From The Sparkle Lounge“ vrátila jen z části. S odstupem let totiž tohle album působí jako kompilát všeho, co Def Leppard za svou kariéru nahráli. Ovšem jako kompilát jakýchsi B-stran singlů. Na desce totiž slyšíme ozvěny monstrózního zvuku „Hysteria“, ale žádný moment nedosahuje kvalit skladeb z tohoto období. Slyšíme zde alternativně znějící „Slang“, ale zase z toho leze snaha spojit toto (pro Def Leppard netypické) období s klasickým zvukem kapely a působí to opět trochu nedotaženě. Je zde zastoupeno i zmíněné popové období alba „X“, ale balada „Love“ je až příliš cukrkandlová a nemá prostě takový tah, jako třeba „Long Long Way To Go“.
Ale pojďme mluvit konkrétněji. Možná úplně nejvíce na téhle desce mi vadí její zvuk a produkce. Sound je plastický, místy, jako třeba hned v úvodní „Go“ jaksi podivně halucinogenní, působící sterilně. Otvírák „Go“ by možná chtěl být tak silný jako „Let´s Get Rocked“, ale tu sílu v sobě prostě nemá. Navíc „Let´s Get Rocked“ energii dodávají úsporné aranže a jasně čitelný zvuk. To „Go“ všechno chybí. Na největší hit desky byla pasována věc „Nine Lives“, kde si zahostovala i hvězda americké country Tim McGraw, který s kapelou tuto skladbu také složil, ale proti někdejším hitům je to jen takové plácnutí do vody.
Vrchol alba je někde jinde a tentokrát se o něj postaral Rick Savage se svou stadionovkou „C´mon C´mon“ a zejména Phil Collen s „Tomorrow“, která asi jako jediná na celé desce snese ta nejpřísnější kritéria. Naopak věci typu „Cruise Control“, „Hallucinate“ a „Only The Good Die Young“ zní skutečně jako totální vymetení šuplíků. Najde se na nich pár dobrých míst, jako třeba Campbellovo sólo v jeho „Cruise Control“, ale to jsou spíše jen takové střípky, protože samotné skladby jsou skutečně vcelku slabé. A to je problém celé kolekce. Není ničím výjimečná a zajímavá. Dobové recenze sice kvitovali návrat k tvrdšímu vyznění, o kterém mluvil právě Joe Elliott, ale to ještě dobrou písničku nedělá. Na „Songs From The Sparkle Lounge“ jako kdyby Def Leppard vyschla studnice nápadů. Většina věcí je jakoby zrecyklována z minulosti a ještě pořádně naředěná.
V mém osobním žebříčku alba, zaujímá „Songs From The Sparkle Lounge“ předposlední místo před sbírkou coververzí „Yeah“. Řadím jí dokonce ještě trochu níž než „Slang“, ovšem to jen z jediného důvodu. „Slang“ ve své době přinesla naprosto nečekanou hudbu, která šokovala a to se cení. Ten moment překvapení na „Songs From The Sparkle Lounge“ chybí. Co se týče úspěšnosti desky, je to podobné, jako u všech alb od „Slang“ nahoru. Žádné milionové prodeje, na které kapela byla zvyklá v osmdesátých letech, se nekonaly, ovšem i tak se hned týden po vydání album vyhouplo na pátou pozici oficiální americké hitparády, což je nejlepší výsledek, který kapela dosáhla od dob „Adrenalize“. A na něm je vidět jedna věc. Že se z Def Leppard během let stala skutečně velká kapela, skutečná legenda, o jaké snil Joe Elliott, když v roce 1978 čmáral jméno své kapely na zeď slavného klubu Marquee.
|
