Svým způsobem by se tvorba francouzských Elyose dala přirovnat k určité vývojové fázi Within Temptation (byť je to trochu jiná vesnice). V čele Elyose stojí poměrně výrazná zpěvačka s operními choutkami a kapela má tendence znít hodně moderně, své rockové či lehce gotické postupy prokládá výraznou elektronickou a samplovanou příchutí, při čemž sem tam zabrousí až na taneční parket. Pro příznivce „exotiky“ (alespoň tak na mne francouzština v rockovém světě působí) je tu navíc i lákadlo v podobě mateřského jazyka kapely. Je tu však i maličkost, která ve prospěch party kolem zpěvačky Justine Daaé příliš nemluví. Jejich melodie nejsou kdovíjak strhující a jejich propojování moderny s klasičtějšími postupy občas docela drhne.
Mnohé naznačí už úvodní intro „Fragrances“, do kterého Justine ještě nezasáhne, ale snaha znít jako moderně melodická rockovka s výraznými bicími, elektronickým ocasem i poměrně dramatickou atmosférou (intro v tomto směru patří k silnější polovině) je zřejmá. Úvod následující „Femme de verre“ zadrnčí provokativní elektronikou a pak už se představí i Justine. Jasně, vzhledem k nepříliš velké kompoziční obratnosti je tahle drobná tmavovláska tím základním pilířem, na kterém Elyose stojí. Pilířem dostatečně silným (byť je Justinin hlas je v některých momentech spíše tenký a křehký, díky jistotě, která z něj sálá i šikovné práci s hlasivkami, skutečně dostatečně silným) k tomu, aby album nezačalo nudit, v čemž vydatně vypomáhají i hodně pestré bicí, bohužel ten vnitřní nesoulad mezi elektronikou a rockovou klasikou se jí (převážně) překonat nedaří.
Z tohoto konstatování je zřejmé, že rozhazování skladeb na hromady líbí – nelíbí se odvíjí od množství použitého lepidla na spojení těchto elementů. Díky tomu vychází jako nejpřitažlivější položka finální „Contretemps“ s příjemně romantickým nádechem i očekávatelnou instrumentální explozí, přinášející ničím nezkreslené emoce, ve které Elyose dávají přednost samotné písni před modernistickým ochlazováním, daří se jim i při cestě do klasických vod využitím klišovitého mužského chropotu hostující křiklouna Florenta Janniera v „Plus qu-humain“ s příjemnou kapkou jedu a náznakem dramatu. Protipól pak tvoří studená „L´animal-aimé“, ve které dominují výrazné samply a neosobní elektronika. Zbytek desky se pak odehrává mezi těmito mantinely – souboj starých a nových časů, trocha tanečnosti, trocha rocku, příjemný zpěv, neškodné melodie. A pochopitelně, ti, kterým extrémně voní samply a mašinky budou mít na desku pařížských modernistů pohled nejspíš přesně opačný.
|
