I přes svou hvězdnou sestavu jsou The Lizards spíše utajeným tipem mezi hardrockovými kapelami, přestože na scéně působí už přes deset let a hrají v ní takové osobnosti, jako bubeník Bobby Rondinelli (ex-Rainbow, Black Sabbath, Quiet Riot, Blue Öyster Cult), zpěvák Mark DiMeo, jenž si udělal jméno na albech „Nightbreaker“ a „Brethern Of The Long House“ s klasiky Riot anebo basista Randy Pratt, který je nesmazatelně spjat s veterány Cactus. The Lizards jsou tedy spíše takovou superskupinou, která ovšem nikdy nedosáhla statutu hvězdnosti podobných spolků, jako třeba Chickenfoot, The Winery Dogs nebo The Dead Daisies.
The Lizards totiž hrají absolutně nekomerční hudbu. Jejich základ je sice hardrockový, ovšem ve výsledku se jedná spíše o art rock s přesahem do psychedelie, blues nebo funky. Od alba „Reptilicus Maximus“ (které vychází devět let od posledního počinu „Against All Odds“, s tím, že album „Archeology“ z roku 2009 bylo jen sbírkou coververzí) se proto nedají očekávat žádné vzletné melodie, které by tuhle čtveřici blížily k rockovému mainstreamu. Nejsou zde také žádné hity, jenž by se snažily zalíbit širším masám posluchačstva.
V případě The Lizards jde především o hudbu a hudební výkony. „Reptilicus Maximus“ tak působí jako oslava čirého muzikantství s dřevním nádechem sedmdesátých let. Zvuk je moderní, přesně takový jako se v roce 2015 očekává, ale i tak, když zabouří úvodní riff otevírací skladby „Ton On The One“, hned připomene Deep Purple z dob, kdy mezi třemi kohouty Ritchiem Blackmorem, Ianem Gillanem a Jonem Lordem vládla zdravá konkurence a převládalo nadšení ze společného muzicírování. „Ton On The One“ je ovšem jediná skutečně přímočará věc na albu. Ostatní skladby jsou mnohem náročnější kompozice a rozhodně nejsou určeny na jeden poslech. Jejich zajímavé okamžiky totiž musí posluchač objevovat postupně a rozhodně k tomu nestačí tři letmé nástřely.
Pak lze ocenit bluesovou náladu a pestré klávesové palety jako vystřižené z repertoáru Blue Öyster Cult v „Crawlin´ King Snake“, nebo výkony všech tří zúčastněných hostů. Kytarový kouzelník od britských veteránů UFO Vinnie Moore přispěl svou nezaměnitelnou hrou do majestátní, orchestracemi ošetřené „Crash“, vokalista kanadských progresivistů Mahogany Rush Frank Marino si zase zahostoval ve space rockové „Evil Eyes“ a hvězdný Glenn Hughes propůjčil svůj charismatický hlas závěrečné „Miracle Man“, která patří k jednomu z vrcholů desky. Desky, na které lze ocenit práci jinak nepříliš známého kytaristy Patricka Kleina.
Z alba jsou cítit sedmdesátá léta na sto honů. Zahraná s moderním zvukem, za pomoci soudobých technologií, ale stále na sto honů. „Retilicus Maximus“ tak posluchače vrací do dob, kdy se na koncerty skutečně ještě chodilo poslouchat a ne jen chlastat a kdy se kytaristé předháněli v tom, kdo vymyslí více fines a parádiček. Pro milovníky pravěkých hardrockových pořádků v současné době bezmála ultimativní počin, který by se ale měl distribuovat s přelepkou: "Pro teenagery nevhodné...".
|
