Přestože se hitparádové trháky pětici Skindred z welšského Newportu zatím vyhýbají, je tahle parta kritikou vcelku ceněna a jejich skalní fanoušci je milují až za hrob. Jaký je pro to důvod? Prostý… Skindred totiž hrají vcelku originální hudbu, což je v dnešní době velmi kvitováno. Jistě, nevymysleli žádné nové styly, ale dokáží svérázným způsobem kombinovat svůj původní nu-metal (což je prostředí, ze kterého tahle skupina vzešla) s klasickým heavy metalem, hardcorem, reggae, hip-hopem, jungle či drum n´bass, bez toho, abyste si u toho museli klepat na čelo. Skindred totiž všechny ingredience decentně míchají a výsledek je pak docela chutný.
Domácímu publiku je tahle kapela vcelku známa. Skindred k nám jezdí s železnou pravidelností, a zejména na festivalech patří, díky své rozmanitosti a showmanství černošského frontmana Clivea “Benjiho“ Webbea, k vyhledávanému artiklu. Úspěchy slavili na Rock For People nebo na Mighty Sounds a prodávat se v Čechách začínají i jejich desky. Ostatně to je trend u Skindred pozorovatelný celosvětově. Loňská „Kill The Power“ zatím zažila největší žebříčkový úspěch a tak bylo třeba co nejrychleji přispěchat s novinkou. Proto je tady album „Volume“ a s ním další třičtvrtěhodinová masírka metalu, elektroniky, hip-hopu, reggae a bůhví čeho všeho.
První, čím kdy Skindred na sebe upoutali pozornost, byl fakt, že začali hrát takzvaný reggae metal. Z toho spojení je patrné o co šlo, ovšem dnes už by tato nálepka kapele moc neslušela. Reggae se sice v jejich hudbě stále objevuje, ovšem začíná být vytlačováno jinými vlivy a jediná závěrečná věc (pokud nepočítáme jedno ze tří krátkých intermezz „I.“) „Three Words“ v sobě znatelné prvky reggae nese. Prim většinou hrají skákavé hardcorové rytmy, tvrdé nu-metalové kytary, skřípající elektronika a projev zpěváka, který vyváženě osciluje mezi hip-hopovým mluvozpěvem a pořádným rockovým zápřahem.
Na to, jak zní celá deska, si posluchač udělá obrázek hned ze dvou úvodních skladeb, které ne náhodou byly vybrány jako ty, které desku propagovaly ještě před svým vydáním. A zejména titulní skladba představuje nepopiratelný vrchol celé kolekce už jen pro svůj stadionový refrén. Takových míst je na desce více, ovšem působí méně nápadný dojmem. Hodně silná je zejména první polovina alba, a když pomineme zmíněnou úvodní dvojici, zaujme také rychlá, klasickým metalem načichlá (zejména ve způsobu zpěvu mimo rapovou část) „Hit The Ground“, líbivější „The Healing“, jejíž půvab vyplave na povrch až po několikerém poslechu. V polovině alba sice trochu začne padat řetěz zejména v chaotické „Sound The Siren“, kde to kapela svou náklonností k elektronickým vymoženostem přece jen trochu přehnala. Forma se ale vrací nejpozději s „No Justice“, která zní jako kdyby jamovali pořádně naspeedovaní Cypress Hill a Agnostic Front.
Když se člověk tak dívá na zbytky nu-metalové scény, která svůj boom zažívala před patnácti lety a k níž Skindred rovněž patřili, není to úplně tak pěkný pohled. Většina kapel se během krátké doby vyčerpala a dnes už se pokouší mlátit prázdnou slámu vyčpělých nu-metalových riffů a snahou zalíbit se komerčněji laděným masám. Moc to nefunguje. Skindred na to jdou naštěstí trochu jinak, kdy vážou stále více vlivů a hudebních stylů, a to je činí v současné době mnohem zajímavějšími, než party jako P.O.D. nebo Sevendust, které také nedávno přišly se svými novými alby.
|
