Olympic skutečně dodržel slovo, které dal svým fanouškům v roce 2013 a přichází v těchto dnech s třetí deskou ohlášené trilogie „Souhvězdí romantiků“. Dodržení tohoto slova musí být nejen fanouškům, ale i ostatní veřejnosti o to sympatičtější, když si každý uvědomí, že Janda letos oslavil už třiasedmdesáté narozeniny, což rozhodně už není věk na vyskakování. Janda to ale zvládá s grácií a i v tomto věku dokáže udržet Olympic na špici české scény, za což člověk, i kdyby byl zapřisáhlý antifanda Olympicu, musí smeknout klobouk.
Nápad s trilogií není v historii Olympicu ničím novým, protože už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla kapela na vrcholu svých tvůrčích sil, vyšly „Prázdniny na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoř“. Tehdy to byla v komunistickém Československu skutečně pecka. Samozřejmě asi jen blázen by mohl doufat, že současná trilogie „Souhvězdí“ bude mít stejný - jak umělecký, tak komerční - dopad. Ne, vlastně to ani nejde, protože doba se pohnula a přece jen člověk nemůže čekat, že Janda bude mít stejně nosné nápady po sedmdesátce, jako v období největšího tvůrčího rozpuku. Přesto „Souhvězdí šílenců“ byla opravdu dobrá deska, kde se podařilo koncentrovat nosné nápady. „Souhvězdí drsňáků“ na tom sice bylo o něco hůř, ovšem o žádný propadák se rozhodně nejednalo.
I když jsou „Souhvězdí“ pojmenována drsňácky nebo romanticky, žádný velký rozdíl v nich ve výsledku není. Těžko totiž „Souhvězdí drsňáků“ mohlo být metalovou deskou (byť na nejtvrdší skladbě „Leguán“ se podílel i black n´rollový guru Vlasta Henych), když nedosáhlo ani tvrdosti alba „Když ti svítí zelená“ a proto těžko „Souhvězdí romantiků“ je albem plným zamilovaných písniček. Ne, ne a stokrát ne. Letošní „Souhvězdí“ je opět a jen klasickým albem Olympicu. Kapely, která hraje už přes padesát let a těžko od ní bude někdo čekat nějakou změnu. Tu vlastně Olympic za svou kariéru prodělal jen dvakrát. Začátkem sedmdesátých let, kdy pod vlivem tehdejšího basisty Jiřího Korna začal točit naprosto bubblegumové odrhovačky jako „Yvetta“ nebo „Agáta“ a pak koncem osmdesátých let, když nasedl na metalovou vlnu a výsledkem byli dvě netypicky tvrdé desky „Bigbít“ a „Když ti svítí zelená“.
Pak se Olympic vrátil ke svému klasickému písničkovějšímu stylu, což si vlastně udržuje dodnes. A vzhledem k věku hlavních představitelů (ono už i tomu Broumovi je čtyřiašedesát) to už jinak asi nebude. Čili klasický příznivec kapely nebude ze „Souhvězdí romantiků“ vyloženě zklamán, přestože novinka je v celé trilogii asi nejslabším článkem.
Ne proto, že by to byla deska vyloženě slabá, ale především proto, že jí chybí hit. Na „Souhvězdí romantiků“ není žádná tak výrazná skladba, jako na minulých dílech byly „Já nejsem zlej“, „Pane můj“ nebo „Němá“.
Jsou zde výraznější kousky jako „Krteček“, „Život je vzácný dar“, asi nejlepší, rock n´rollová "Nám to neva" nebo „MImino“, ale o žádném z nich se nedá říci, že by mohl suplovat zmíněné skladby z předchozích dvou desek, natož takové věci (když sáhneme do novodobější éry Olympicu) jako třeba „Jednou“ nebo „Dávno“. „Souhvězdí romantiků“ působí spíše dojmem, že kapele došly nosné nápady, tak si vypomohla věcmi, které se nevešly na minulé desky, z nichž pochopitelně dominuje první část „Souhvězdí šílenců“. Možná nebylo od věci s novým albem přece jen počkat a ne za každou cenu honit letošní termín. Přece jen vydávat každý rok novou desku je pro tak letitou kapelu nad její síly, a abych řekl pravdu, nenapadá mě žádná jiná služebně skoro stejně stará formace, která by se do podobných experimentů pouštěla. To lze na Olympicu skutečně ocenit.
|
