Pětatřicet let a dost. Tak si to řekli členové slovutných Mötley Crüe a na důkaz toho před televizními kamerami podepsali smlouvu, která jim budoucí spolupráci zakazuje. A není důvod jim „The Final Tour“ nevěřit. Za ta léta sebe mají tak nezměrná ega, jako mají Vince Neil, Nikki Sixx a Tommy Lee (záměrně z toho výčtu vynechávám kytaristu Micka Marse), zajisté plné zuby. Pánové už taky nejsou nejmladší, dávno už nejsou žádní velcí kamarádi a hudebně jsou už taky každý někde jinde. Mick Mars sní o tvrdém bluesovém albu s Johnem Corabim (ano, tím chlápkem, co nazpíval bezejmenné album Mötley Crüe), Nikki Sixx má své Sixx: A.M., Tommy Lee se chce věnovat už jen elektronické hudbě a Vince Neil vykřikuje, že ta nejsprávňáčtější muzika je country.

Nejprve to vypadalo, že Evropa, která na rozdíl od Ameriky a Japonska nikdy nebyla baštou Mötley Crüe, se odbyde jen pár festivalovými vystoupeními, ale nakonec došlo i samostatné koncerty. Na rozdíl od „Saints Of Los Angeles World Tour 2008 – 2009“ zůstala Česká republika nepovšimnuta a proto pro našince byl nejbližším místem bavorský Mnichov. A ten, se soumrakem, který se začínal snášet na „Pátek třináctého“ otevřel svou náruč prostřednictvím jedné ze svých pivnic, kde se zabíjel čas předtím, než Německo zasáhne polibek žhavého Hollywoodu. Die Kulturhalle Zenith nepatří k těm největším v Německu, odpovídá spíše zmenšené O2 Aréně, možná i z toho důvodu odpadla největší atrakce Mötley Crüe, a sice krkolomné jízdy Tommyho bicí soupravy po opičí dráze, což bylo asi největší zklamání večera. Druhý den v Düsseldorfu prý bylo vše napraveno…

Večer otevřela mladá, dříve neohlášená kanadská kapela Saint Asonia, mající na svém kontě aktuální debutové album, které to už dotáhlo na devětadvacátou příčku americké hitparády. Bohužel, kapela působí jaksi bez ksichtu a její hudba v intencích hard rocku s příměsí post-grunge posluchače spíše vyhání na pivo, i když jeho kvalita není až tak úplně valná a člověk za něj musí zaplatit čtyři eura. Co ale zamrzí více, je přeplněná, kapacitně naprosto nedostačující místnost pro kuřáky, na které se, jak bývá v té tááááák svobodné Evropské unii zvykem, kouká pořád skrz prsty. Ale člověk nepřijel na pivo a cigáro, to mohl zůstat sedět v některé z plzeňských hospod.

S příslovečnou německou přesností nastupuje Alice Cooper pünktlich v osm hodin. Oproti svému zvyku začínat koncert prastarým hitem „School´s Out“ tentokrát černokněžník vytáhl z desky „Welcome To My Nightmare“ skladbu „The Black Widow“, kterou do svého koncertního repertoáru vrátil po dlouhých letech v roce 2011. Trochu mě zaskočilo, že zvuk nebyl až tak úplně čistý, jak by si člověk představoval a že jednotlivé nástroje spíše tvoří určitou jednolitou masu. Naštěstí to nemá dlouhého trvání a obrovský hit „Poison“ je už v pořádku a v reakcích na něho je vidět, že Němci mají hairmetalovou etapu Alice Coopera, zastoupenou alby „Trash“ a „Hey Stoopid“, pořádně v krvi. Proto je škoda, že zmíněnou etapu zpěvák odbyl pouze dvěma skladbami (došlo i na „Feed My Frankenstein“) a v drtivé většině případů se věnoval své tvorbě ze sedmdesátých let. Zatímco bubliny z obřích bublifuků zaplňovaly pódium, celý setlist končila výše zmíněná „School´s Out“. Cooper do ní, stejně jako v případě letošní desky svého projektu Hollywood Vampires, vložil frangment slavné „Another Brick In The Wall Part 2“ od Pink Floyd. Fanoušek mohl být spokojen a netrpělivě vyhlížet ty, kvůli kterým kdysi barvil vlasy, polepoval stěny pokoje nejapnými plakáty a snad i poprvé vzal do ruky kytaru.
Playlist: Rhe Black Widow, No More Mr. Nice Guy, Under My Wheels, I´m Eighteen, Billion Dollar Babies, Poison, Dirty Diamonds, Go To Hell, Feed My Frankenstein, Ballad Of Dwight Fry, Killer, I Love The Death, School´s Out

Hala se utápí do tmy a najednou na straně pódia stojí Mick Mars. Přihrbený, vyhublý, ale stále démonický. Další kužel světla dopadá i na Nikkiho Sixxe a v tom Tommy Lee spustí kanonádu svých bicích. Rozjíždí se hymna striptýzových klubů „Girls Girls Girls“. Jako poslední vybíhá na pódium Vince Neil, který od pražské zastávky před šesti lety opět přibral nějaké to kilo, ale na charismatu mu to neubírá. Tentokrát zvuk funguje od samého začátku, správně nastaveny jsou i petardy, které „Girls Girls Girls“ ukončují. Menší technické problémy se přece jen objevily, když Nikkimu Sixxovi odešel mikrofon při druhé „Wild Side“. Její refrén kapela pojala jako duet mezi Neilem a doprovodnou zpěvačkou, která předvedla tanec, za který by se nestyděla nejedna zaměstnankyně libovolného stripbaru. Kapela sází jeden hit za druhým, kytaru si bere i Vince Neil, aby se, jak bývá zvykem, připojil k Marsovi v „Same Ol´ Situation“ (tady zvukař možná až zbytečně moc vytáhl Sixxovu basu) a v „Don´t Go Away Mad (Just Go Away)“.

Vysoké nasazení (téměř až úctyhodné na skoro šedesátníky, kteří se v osmdesátých letech bezmála uchlastali a ufetovali) trochu polevilo v „Looks That Kill“, která postrádala náboj, známý z její studiové podoby, a až tak úplně nefungovala ani „Mutherfucker Of The Year“ z poslední řadové desky „Saints Of Los Angeles“. To se nedá ale říct o „Anarchy In The U.K.“, znamenité coververzi slavné punkové hymny. Bylo sice slyšet, že Mötley Crüe používají při refrénech samplované hlasy, ale to jim dnes už nikdo nemůže vyčítat, už jen proto, že je to jejich letitá praktika. Na konci skladby, kterou koncert vstoupil do své druhé poloviny, se na pódiu objevilo několik postav v jakýchsi protichemických oblecích, které začaly do davu pálit dávky ze stříkacích pistolí. V tu chvíli to vypadalo jako náramná psina, jenže to člověk netušil, co se děje o pár stovek kilometrů dál…

Na bočních plátnech se objevují pentagramy a pódium se začíná halit do tmy. Zasvěcení vědí od prvních slov „In the beginning good always overpowered the evils of all man's sins...“, co bude následovat. Mick Mars začíná notoricky známý riff a první pěsti vystřelují do vzduchu… „Shout At The Devil“! Najednou jako kdyby celá scéna byla v plamenech, což umocňoval Nikki Sixx, když ze své basy salvami ohně nejprve zapálil pentagram na stojanu od mikrofonu a s blížícím se koncem skladby se kanonáda plamenů z jeho nástroje ještě stupňovala. Nepochybně jeden z největších zážitků večera. U publika výborně zafungovala i hitovka z poslední desky, titulní „Saints Of Los Angeles“ a první hit kapely „Live Wire“, se kterým Mötley Crüe naoko loučili.

To jim samozřejmě nikdo uvěřit nemohl, protože ještě nezazněly ty největší hity, ovšem v tuto chvíli pohasly veškeré naděje, že playlist tentokrát vybočí ze zavedených kolejí. Že kapela nezahraje nic z bezejmenné desky se nechalo celkem čekat, protože u jejího zrodu nebyl Vince Neil, možná ještě tak i v případě „New Tattoo“, kde zase chyběl Tommy Lee. Opomenuto ale zůstalo i album „Generation Swine“, na kterém se v roce 1997 po pár letech sešla původní sestava. Jistě, deska to nebyla zrovna typická, ale přece jen taková „A Rat Like Me“, „Glitter“ nebo „Afraid“ by si živou prezentaci zasloužily. Škoda. Dvakrát škoda také toho, že Mötley Crüe „The Final Tour“ koncipovali jako procházku po hitech a fanoušci se opět nedočkali většího množství skladeb, které už nikdy nebudou mít možnost naživo slyšet. Chyběla například (když to vezmeme chronologicky) „Take Me To The Top“, „Red Hot“, „Too Young To Fall In Love“, „Louder Than Hell“, „You´re All I Need“, „All In The Name Of…“ nebo „Without You“. Jenže to by ten koncert mohl trvat do rána.

Zpět k dění na pódiu. První návrat je ve znamení „Dr. Feelgood“, která ale kupodivu působí tak nějak chaoticky, jako kdyby souhra rytmiky zadrhávala. S „Kickstart My Heart“ (kterou bych čekal jako otvírák) je ale vše v nejlepším pořádku a Mars válcuje publikum drtivým riffem. Konec skladby obstarává rozzářený světelný park a létající konfety, kdy se Mötley Crüe opět loučí. A zase jim to nikdo nevěří. Nezazněl přece hit z největších „Home Sweet Home“. Ten přichází záhy. Uprostřed pódia se objevuje piáno, ke kterému usedá Tommy Lee. Brzy se přidává Vince Neil a posléze se na scéně objevují zbylí spoluhráči. Na plátnech běhají obrázky z historie kapely a v tu chvíli se dostavuje skutečně nostalgická nálada. Tohle je opravdu konec. Konec koncertu, konec turné, konec kapely… Ta se loučí z pódia zalitého modrým světlem… Na otázku, jestli se kapela loučí na vrcholu sil, nebylo odpovězeno. Ovšem jisté je, že loučit se nemusela, protože to tam pořád ještě je. Pořád dokáže vyvolat pach dekadence a destruktivity. Pořád z ní sálá ta frackovitá drzost, ten kalifornský škleb.

Dobrá nálada z koncertu ale klesá brzy na bod mrazu. Začínají totiž přicházet zprávy o tom, že zatímco pánové Neil, Sixx, Lee a Mars přenášeli na starý kontinent duch Ameriky osmdesátých let, v sousední Francii, v klubu Bataclan při koncertě Eagles Of Death Metal, pár muslimských mladíků bestiálně vraždí návštěvníky akce. Možná, že je i dobře, že Mötley Crüe končí. Do tohoto nového světa už by se asi nehodili.
Girls Girls Girls, Wild Side, Primal Scream, Same Ol´ Situation, Don´t Go Away Mad (Just Go Away), Smokin´ In The Boys Room, Looks That Kill, Mutherfucker Of The Year, Anarchy In The U.K., Shout At The Devil, Mick Mars Solo, Saints Of Los Angeles, Live Wire, Dr. Feelgood, Kickstart My Heart, Home Sweet Home

(Článek byl stvořen ve spolupráci s kamarádem Headlessem)