Když loni nabídli U2 své poslední album „Songs Of Innocence“ volně ke stažení, sklidili za to vlnu kritiky. To Foo Fighters s největší pravděpodobností nečeká. Jenže U2 k tomu vedla rozmařilost znuděných milionářů, gesto Foo Fighters se dá nazvat jako ušlechtilé. EP totiž věnovali obětem útoku teroristů, který se stal v listopadu v pařížském klubu Bataclan, kde v té době vystupovali kámoši Foo Fighters, kapela Eagles Of Death Metal. EP chtěl Dave Grohl a jeho parta nejprve vydat až po Novém roce, ovšem zmíněný teroristický akt je přiměl zrušit evropské turné a proto se kapela mohla věnovat dokončení celé desky.
Foo Fighters jsou bezpochyby jedna z největších rockových kapel současnosti, která vyprodává ty největší haly a pravidelně svá alba umisťuje na první příčky prodejních žebříčků. Proto také „Saint Cecilia“ a její poslání, které je jasným vzkázání „fuck you“ podobným teroristickým organizacím, bude mít dopad. A to navzdory tomu, že tohle EP nemá tak velký hit, jako v minulosti byli třeba „Learn To Fly“, „The Pretender“ nebo „Dear Rosemary“. I tak se jedná o vcelku sympatickou sbírku pěti skladeb, které jsou dost dobré na to, aby skončily jako béčka na singlech.
Nejhitovější ambice má hned úvodní „Saint Cecilia“, jejíž začátek trochu připomene Grohlovo působení v legendární Nirvaně, ovšem jinak skladba směřuje až někam do poprockových vod, které si Foo Fighters okusili vydařeným loňským albem „Sonic Highways“. Poprockově na první pohled vypadá i dvojka „Sean“, která ale má v sobě mnohem více punkové dravosti, odkazuje až někam na konec sedmdesátých let, na dobu, kdy Ameriku začínali dobývat The Clash. „Savior Breath“ je pak už pořádně nařvaným punkovým kusem, který se neštítí jak motörheadovského rock n´rollu, tak i špíny newyorské hardcorové scény, kterou je Grohl odkojen (jen vzpomeňme na jeho přednirvanovské působiště u hardcoristů The Scream).
Naproti tomu „Iron Rooster“ je křehká, takřka akustická věc, rozhodně nejalternativněji laděná věc alba. Jsou z ní cítit devadesátá léta, možná předsmrtná tvorba Kurta Cobaina, možná trocha vyklidněných The Smashing Pumpkins, možná i ždibec končících Pink Floyd. Závěrečná „The Neverending Sigh“ pak zase kope klasicky rozostřeným riffem (připomínajícím samotné začátky Foo Fighters) a výrazným stadionovým refrénem. Pro skalní fanoušky Grohlovy tvorby bude právě „The Neverending Sigh“ tou základní skladbou „Saint Cecilia“, a to nejen kvůli výbornému kytarovému sólu na konci skladby, které až zbytečně brzo jde do fade outu.
EP neukazuje, kam se bude ubírat budoucí tvorba Foo Fighters. Tak trochu působí jako zpestření před novou studiovou deskou, na kterou by mohlo dojít v roce 2017, ale hlavně je poděkováním fanouškům a poklonou zemřelým z Bataclanu. A nutno říci, že obstojnou.
|
