Norsko je ze Skandinávie pro klasický rock n´roll střižený punkem a hair metalem tou nejméně zaslíbenou zemí. Ano, na přelomu tisíciletí zde působila výborná formace The Gluecifer, ale jinak se tamní scéna specializuje především na extrémnější formy metalu, což dokazuje především velmi silné blackmetalové podhoubí už od začátku devadesátých let, kdy Euronymous bouřil za svitu svíček ve svém obchodě Helvete a Vikerness posměšně chrastil sirkami. V tomto klima mohou mladíci Razorbats působit trochu nepatřičně, ovšem nedá se říct, že by jim to nějak vadilo.
Tahle parta funguje krátce, dohromady se dala teprve v roce 2013. Ovšem na to, že hraje tak krátkou dobu, vypadá to, že ve svých názorech má jasno. Obrací se totiž do sedmdesátých let, ke kořenům hard rocku, který přichucuje řádným množstvím punku a rebelským ksichtem Hanoi Rocks. A na to, že členové kapely nemohli tuhle dobu ani náhodou prožít, jde jim to nadmíru dobře. Feeling sedmdesátých let se táhne celým albem, stejně jako tomu bylo u zmíněných The Gluecifer nebo u (rovněž bohužel dnes už neexistujících) The Hellacopters. Sice kompoziční zručnost zmíněných kapel Razorbats zatím ještě trochu chybí, ovšem tento aspekt nahrazují mladickou energií, což jejich hudbu dělá rozhodně nadprůměrnou.
Páteří celé kolekce jsou samozřejmě svižnější skladby, proto nejvíce zaujmou úvodní „Planet Riff“, až překvapivě hitová „Kids Of The 70s“ nebo vynikající kytarovou figurou otevřená „Subway Grinder“. Ovšem nejedná se o žádnou velkou řežbu, jako na svém debutu „Supershitty To The Maxx“ předvedli výše zmiňovaní The Hellacopters, ale spíše o poctivé retro, hrané podle pravidel. Právě proto také dojde několikrát na zvolnění tempa. Razorbats z toho ještě nedokáží vytěžit opravdový hit, který by byl skousnutelný pro mainstreamověji laděné publikum, ovšem snahy jsou tam veliké.
Nejvíce k němu mají nakročeno ve výborné „Desolation Highway“, která sice využívá pár AOR postupů, ale jinak se spíše řadí k písničkářskému pojetí, tomu rozevlátému a romanticky desperátskému stylu, který měl v oblibě legendární Johnny Thunders z New York Dolls, nebo kterému se ve chvílích návalu nostalgie věnuje Michael Monroe. I když se k podobnému stylu Razorbats na desce ještě několikrát vrátí, už to není tak přesvědčivé, je však nutné přiznat, že své světlé momenty mají i podobně laděné „Transformers“ nebo „Getaway“.
Razorbats je proto záhodno mít v hledáčku do budoucích let. „Camp Rock“ je totiž nadějným debutem. Je vidět, že chlapce jejich hudba baví, že talent na napsání dobrých věcí je tam také (zejména „Kids Of The 70s“ a „Desoliation Highway“), čili to znamená i příslib do budoucna. Uvidíme, zda svou pověst stoupající norské rock n´rollové naděje potvrdí i druhým albem.
|
