A je tu dvojka nahrávacích seancí z losangeleského Burbanku, kterou kapela slíbila na konec letošního roku. Corey Taylor a jeho parta tak drží slovo, přestože k menším kosmetickým úpravám došlo. Úplně prvně se mluvilo o tom, že deska bude stát na coververzích od Mötley Crüe a Rage Against The Machine, ovšem nakonec došlo jen na hairmetalové desperáty. Ale to je vlastně jen takové malé rýpnutí, protože jinak je všechno tak jak má být. V pořádku? V podstatě ano, protože „Straight Outta Burbank…“ navazuje na jarní kolekci „Meanwhile In Burbank…“, která přinesla rovněž pětici skladeb, tenkrát od Black Sabbath, Kiss, Judas Priest, Alice In Chains a Metallicy.
Se „Straight Outta Burbank…“ je to to samé, jako s její předchůdkyní. Posluchači se dostane pětice skladeb od kapel, které pomáhaly psát rockové dějiny. A stejně jako v případě prvního dílu burbankovské trilogie se od těch kapel nevybíraly ty největší hity. Proto nejsou ke slyšení „Run To The Hills“ nebo „Home Sweet Home“, ale spíše skladby, které znají jen fanoušci dotyčných kapel.
Tentokrát se startuje pěkně od podlahy, z hlubin hardcoru z východního pobřeží Spojených států. Odtud, konkrétně přímo z Washington D.C., totiž pochází parta Bad Brains, ke které se jako ke svému velkému vzoru hlásí i třeba takoví Red Hot Chili Peppers. Přestože Bad Brains jsou známí spíše svým křížením stylů, zejména těch tvrděrockových s hip-hopem a reggae, Stone Sour si od nich vybrali divokou punk/hardcorovou jízdu „Sailin´ On“, útočný dvouminutový kousek, který otvíral jejich bezejmennou debutovou desku z roku 1982. A opět se ukazuje, že Stone Sour do skladeb nepropašovali moc invence. Vše je nahrané naprosto precizně, ovšem velmi, velmi podobně originálu. V klasice „Running Free“ od Iron Maiden tak skoro nevíte, jestli ji zpívá Corey Taylor nebo si za mikrofon odskočil sám Paul Di´Anno.
Zajímavě ale působí spojení kapely se zpěvačkou Halestorm Lzzy Hale, která si zahostovala v „Gimme Shelter“ od Rolling Stones. Této šestačtyřicet let staré skladbě náramně padnul moderní zvukový kabátek, v čemž je asi největší přínos těchto burbankovských nahrávek. Proto i úvodní riff Micka Marse v „Too Fast For Love“ od Mötley Crüe dostal v podání Stone Sour mnohem větší energii a skladba šlape, navzdory tomu, že se Taylor snaží dostat do vymečeného výrazu Vince Neila, ale je to nad jeho síly. Možná nejlepší položkou celé kolekce tak zůstává závěrečná „Seasons In The Abyss“, čili klasika od Slayer. Tady se Stone Sour podařilo věrně reprodukovat temnou atmosféru skladby, čímž věc neztratila nic ze svého původního kouzla.
Se „Straight Outta Burbank…“ máme opět co dočinění s precizní prací. Vše je zvukově perfektně ošetřené, skvěle zahrané a slušně zazpívané. Ovšem opět bez jakýchkoliv aranžérských vychytávek (dobře, to vypípávání slova „fuck“ na konci „Too Fast For Love“ působí docela vtipně) EP opět působí trochu rutinním dojmem. Stejně jako minule a odvážím si předjímat, že stejně tomu bude i v případě „No Sleep Til Burbank…“, která vyjde příští rok a kde už by mělo dojít i na ty Rage Agains The Machine.
|
