Jméno Bill Bailey toho nezasvěcenému posluchači opravdu moc neřekne. A přitom je tento muž jedním z největších rockových zpěváků všech dob. Jenže když se proslavil, už si nějakou dobu říkal Axl Rose. Jako Billa Baileyho jej ale můžeme registrovat v jeho první kapele Rapidfire, kterou založil poté, co se na samém začátku osmdesátých let přestěhoval z domovské Indiany do Los Angeles. Tam už v té době bydlel i jeho budoucí parťák z Guns n´Roses, Izzy Stradlin. Ten ovšem ještě v Rapidfire nefiguruje. Vyjma Axla se v ní nacházela trojice muzikantů, která časem zcela zmizela ze scény.
Ale proč zrovna teď píšeme o Rapidfire, kapele, která v podstatě vůbec nic nedokázala a nebýt v ní Axl, dávno už by na ni všichni zapomněli? Ne proto, že by bylo nějak zapotřebí poukazovat na zpěvákovy začátky (přece jen žádný nekrolog se mu psát nemusí), ale proto, že jejich EP, které bylo nahrané koncem března 1983, se dočkává po mnoha a mnoha letech svého vydání. A jeho poslech je velmi zajímavý nejen z historického hlediska, ale i proto, že ukáže tehdejší Axlovu formu a kupodivu nemá až tak špatný zvuk, jak by se dalo předpokládat. Určitě se může pyšnit lepším soundem, než měla sbírka další Axlovy kapely Hollywood Rose (tady už hrál s Izzym Stradlinem) „The Roots Of Guns n´Roses“.
Když posloucháme „Ready To Rumble“, je samozřejmě nutné přenést se do atmosféry začátku osmdesátých let, navzdory tomu, že nahrávka nezní ani v dnešní době zastarale, zatuchle. Od jejího nahrání nás však dělí více než třicet let a proto je nutné se na to tak dívat. A pak docela funguje. První, na co se pochopitelně budete soustředit, je Axlův hlas, který je více než překvapující. Všichni si toho zpěváka pamatují jako někoho, kdo pekelně vysokým hlasem ječí „Welcome To The Jungle“, ovšem na „Ready To Rumble“ zpívá mnohem níž, což ovšem už před časem vysvětlil právě Izzy Stradlin. „Axl zpíval takovým hlubokým barytonem a pořád to nebylo nic moc. Jednou jsem ho slyšel, jak ve sprše zpívá něco falzetem a říkám si: kurva, takhle tedy jo. Řekl jsem mu, ať to zkusí vysoko a… ono to tam bylo!“
Na „Ready To Rumble“ se Axl ještě držel v nízkých polohách, nechybí mu sice typická mečivá barva jeho hlasu, ovšem na výlety do vysokých pater dojde jen zřídkakdy. Jeho hlas je samozřejmě ihned poznatelný, ale když znáte hity Guns n´Roses, budete si na něj v případě Rapidfire chvilku zvykat. Co se hudby týče, prezentovali se Rapidfire klasickým zmetalizovaným rock n´rollem, který nese ovlivnění Kiss, New York Dolls, stejně jako ranými Mötley Crüe. Jsou tu proto rychlé kousky jako titulní „Ready To Rumble“, gradující „Prowler“ (ta možná jako jediná nesnese přísnější kritéria) a je tu i balada „Closure“, kde lze vystopovat základy pozdějšího megahitu „Don´t Cry“.
Co rovněž překvapí, jsou velmi slušné hudební výkony. Rytmika v podání Mikea Hamernika a Chrise Gordona je semknutá a neustále žene kapelu dopředu, kde už kraluje kytara Kevina Lawrence (ten se o vydání této kolekce postaral, protože kdyby to bylo na Axlovi, neuslyšíme to nikdy…), jenž nebyl vůbec špatným hráčem, což dokazují jak úderné, energické riffy, z kterých se nejvíce povedl ten ve skladbě „On The Run“ nebo i slušná sóla.
Není tu sice ještě ekvlibiristický, mohutný Slashův styl, ani skladatelská genialita Izzyho Stradlina, ale na začínající kapelu, jakou Rapidfire byli, je to velmi, velmi slušná práce.
Že Rapidfire byli jen epizodní záležitostí (údajně se rozpadli tři dny po nahrání tohoto materiálu), ví dnes každý. Co po jejich konci následovalo, rovněž. Z Axla se do čtyř let stala obrovská hvězda, ovšem jeho tehdejší spoluhráči zmizeli v nenávratnu. Stejně jako jméno této kapely. Objevuje se znovu až nyní, kdy se začíná spekulovat i o comebacku původních Guns n´Roses. Rapidfire na rozdíl od nich jsou už dávno uzavřenou kapitolou a tahle nahrávka jen raritní záležitostí. Proto se dnes obejdeme i bez bodování s tím, že pro fanoušky GN´R je „Ready To Rumble“ samozřejmě nezbytností.
|
