Třicáté místo v britské hitparádě a sto čtyřicáté deváté v té americké (vlastně první vstup do Top 200), to je přesná bilance toho, jak si vedla „Corridors Of Power“ na obou stranách Atlantiku. V Anglii se samozřejmě jednalo o úspěch, i když nemohl být dost dobře srovnatelný s tím, jakého dosahovaly soubory typu Judas Priest a Iron Maiden, ale zatím se jednalo skutečně o nejlepší umístění Mooreova alba. Co se týče Ameriky, i tam je to úspěch na umělce tolik spjatého s minulou generací a nekomerční muzikou. O ten se zasloužily singly „Falling In Love With You“ a „Always Gonna Love You“ a Gary Moore prostě ukázal, že se s ním v budoucnu musí počítat.
Jenže Moore přišel s vcelku nečekaným krokem. Místo toho, aby přišel s novou autorskou deskou, se kterou by navázal na „Corridors Of Power“, objevilo se na trhu album „Dirty Fingers“, což byla nahrávka, kterou Moore pořídil už v roce 1981, těsně po konci sestavy, která figurovala na „G-Force“. Tehdy se s Moorem rozešli zpěvák Willie Dee, basista Tony Newton a bubeník Mark Nauseef, které pro koncertování nahradil starý známý klávesista Don Airey, basista Jimmy Bain, bubeník Tommy Aldridge a zpěvák Charlie Huhn. A právě tahle sestava připravila desku „Dirty Fingers“. Stačila se ale rozprchnout ještě dříve, než album vyšlo a proto bylo uloženo k ledu. Vydavatelská firma Jet si na něj vzpomněla o dva roky později. Nejprve ale bylo určeno jen jako rarita pro japonský trh, kde Mooreovy akcie stoupaly raketovým tempem, ovšem brzy došlo i na celosvětové vydání a proto dnes „Dirty Fingers“ má statut klasické řadové desky.
Je pochopitelné, že „Dirty Fingers“ nemůže navazovat na „Corridors Of Power“, což samozřejmě při spatření novinky řada Mooreových fanoušků čekala a záhy se mohlo dostavit zklamání. „Dirty Fingers“ samozřejmě navazuje na „G-Force“ ovšem s tím, že se tváří spíše jako jeho chudší bratříček. Navíc album působí trochu zastaralým dojmem, i když lhůta od nahrání k vydání byla jen dvouletá, což dnes působí minimálním dojmem, ovšem tehdy, v dobách pro rockovou hudbu tak revolučních, to byl neskutečně dlouhý čas.
Na této desce je ale vidět, jak Moore už opouštěl bluesové vody ve prospěch hard rocku, což se projevilo v plné šíři na „Corridors Of Power“, ovšem stále je tu cítit výrazné ovlivnění sedmdesátými léty a prakticky žádný příklon k americkému pojetí rockové hudby té doby, čili AOR. Proto otvírák „Hiroshima“ (přesto jedna z nejlepších věcí desky), místo toho, aby řinčel heavymetalovými zbraněmi, evokuje spíše nejlepší chvilky Thin Lizzy a Deep Purple, stejně jako titulní instrumentálka „Dirty Fingers“, které svého potenciálu využívá z bídou na padesát procent, protože očekávaný masivní útok se prostě nekoná.
Nepřekvapí ani nevýrazné kousky „Bad News“ a coververze jazzové klasiky z roku 1964 „Don´t Let Me Be Misunderstood“ (původně z repertoáru černošské zpěvačky a pianistky Niny Simone). Hitových ambicí se tak posluchač dočká až s „Run To Your Mama“, která zaujme vytříbeným stadionovým refrénem.
Proklamovaný stěžejní kus alba „Nuclear Attack“, jenž vyšla už v roce 1981 na sólovém debutu kytaristy ELP Grega Lakea, je ale spíše takovým plácnutím do vody, když nejagresivnější na něm je jeho název. Ke konci všem deska začíná dostávat spád a všechno kulminuje ve výtečné šestiminutové „Rest In Peace“, kde Moore nabízí pestrou paletu emocí, což je nejpozději od dob „Parisienne Walkways“ jeho nejsilnější zbraň. Takže to nejlepší na konec? V případě „Dirty Fingers“, která rozhodně není špatný kouskem, ovšem navždy bude stát ve stínu „Corridors Of Power“ a „Victims Of The Future“ a bude spadat do té horší poloviny Mooreovy diskografie, zcela jistě. Její velkou vadou je, že prostě vyšla pozdě. V době, kdy už sám kytarista byl skladatelsky někde jinde a proto nedošlo ani na pořádnou propagaci. Tehdy se už chystala skutečná novinka „Victims Of The Future“.
|
