Úspěch „Wild Frontier“ byl pro Garyho Moorea fenomenální zejména ve Velké Británii, kde se touto deskou jednou provždy zařadil po bok velkých hardrockových legend. O tom svědčí i fakt, že byl pozván k natáčení singlu coververze klasiky „Let It Be“ od The Beatles, kde se společně s Markem Knopflerem (ex-Dire Straits) postaral o kytarové sólo. O jeho tehdejší formě svědčily rovněž nabušené koncerty, v rámci kterých se opět podíval do Ameriky. Tažení světem ukončilo až rozhodnutí o nahrání dalšího alba. Na to došlo kolem poloviny roku 1988. Oproti „Wild Frontier“, které Moore nahrál pouze s basistou Bobem Daisleyem a klávesistou Neilem Carterem, je „After The War“ opět plná hvězdných hostů.
Nejvýraznější příspěvek pak přinesl Ozzy Osbourne, jehož duet s Moorem v „Led Clones“ bývá mezi fanoušky v souvislosti s „After The War“ citován nejčastěji. Spolupráce s Ozzym měla být ještě větší, ovšem Madman v té době prožíval své pravděpodobně nejhorší období, kdy mu už závislosti na alkoholu a drogách přerostly přes hlavu a nakonec byl zpěvák zatčen za to, že se v deliriu pokusil zavraždit svou manželku Sharon Osbourne. Další změna se udála na bicím postu, tentokrát jsou bicí nahrány živě a natáčelo je hned několik bubeníků. Největší podíl na albu má Cozy Powell, ruku k dílu ovšem přiložili také Simon Phillips, Charlie Morgan a někdejší hráč z Thin Lizzy Brian Downey. Znovu se objevil i klávesista Don Airey a spolu s Daisleyem se o baskytaru postaral Laurence Cottle (studiový hráč, který o rok později hrál i na albu „Headless Cross“ od Black Sabbath).
Fanoušci čekali, zda jim Moore předloží stejně hitovou kolekci, jakou byla „Wild Frontier“, ovšem tentokrát zůstalo jen u očekávání, protože, přiznejme si, „After The War“ je z té spanilé jízdy osmdesátými lety nejslabší položka. Je to samozřejmě dané tím, že předchozí alba byla velmi, velmi silná a také tím, že u Moorea už docházelo k vyčerpání, což je slyšet právě zde. „After The War“ je samozřejmě deskou dobrou, místy velice silnou, místy skoro geniální. Jen na ní není tolik stěžejních nápadů jako na předchozích kusech. Úvod je silný, když intro „Dunluce (Part 1) připomene keltskými motivy „Wild Frontier“ a samotná titulní skladba platí za výborný energický otvírák, na který navazuje o ždibec slabší, ale stále dost dobrá „Speak For Yourself“. Pomalu ale jistě začíná laťka klesat s „Livin´ On Dreams“, aby spadla úplně v „Led Clones“, výše zmiňovaném duetu s Ozzym Osbournem (Moore vlastně zpíval jen refrén). Otravném kousku, který trapně využívá (vím, vím, mluvilo se o záměru či vtipu, který ovšem ne zcela vyšel…) motivy ze zeppelinovské klasiky „Kashmir“. Skladba měla podle Moorea poukázat na různé klony Led Zeppelin, jako byli například Kingdom Come, ovšem ruku na srdce, tady pan kytarista skutečně střelil trochu vedle.
Vše ale napraví v instrumentálce „The Messiah Will Come Again“, více než sedmiminutové bluesové nirváně od Roye Buchanana, která jako kdyby už předznamenávala věci budoucí. Rychlopalná „Running From The Storm“, jejíž úvodní kytarová linka až nápadně připomene „Out In The Fields“, se ještě obrací do let minulých a díky svému strhujícímu refrénu patří rozhodně mezi nejlepší položky desky, což se nedá říci o nevýrazné dvojici skladeb „This Thing Called Love“ a „Ready For Love“, z nichž zejména druhá jmenovaná působí jako hairmetalová rozpustilost, ovšem oproti všem „Led Clones“ z Kalifornie jí chybí lehkost a refrén zde působí až hodně těžkoprdelatě.
Konec desky je už ale znovu výtečný. „Blood Of Emeralds“, proloženou motivy irské národní hudby, věnoval Moore opět se slzou v oku zesnulému Philu Lynottovi a závěrečná kytarová extáze „Dunluce (Part 2)“ desku uzavře ve velkém stylu.
Desku, která působí trochu nevyrovnaně, trochu rozháraně a jak sám Moore později přiznal, natočil ji už jen ze setrvačnosti. „V devětaosmdesátým na mě všechno padlo,“ říkal kytarista o osudném roce. „Zemřel kluk, kterého jsem znal od školních let a který pro mě hodně znamenal, i když jeho jméno by vám nic neřeklo. Hodně mě vzala i celá ta záležitost s „After The War“. Tu desku nemůžu dneska ani slyšet, přitom skladby na ní nejsou vyloženě špatné. Nevím, čím to je, ale hard rock už mi přestal dávat tu radost, kterou jsem pociťoval dřív. Znovu jsem se začal poohlížet po bluesových deskách, abych zjistil, jak na to. Blues je ta cesta…“
|
