I když „Still Got The Blues“ zaznamenalo úspěch a pro Garyho Moorea i resuscitaci kariéry a nový start, někteří pravověrní rockeři to nepochopili a svého někdejšího oblíbence zatratili do horoucích pekel. „Nechápu, proč se někteří lidé tak vzrušují. Začal jsem dělat něco jiného, protože jsem jednoduše toužil po změně. A blues je právě o té touze,“ komentoval svůj přerod kytarista a vypadalo to, že je skutečně spokojený a kritické hlasy jsou mu ukradené. Najednou si jej cenili i jiní muzikanti a posluchači, než byli rockeři a metalisté, najednou se mu otevřely nové možnosti.
Nadšení znovu nastartované se „Still Got The Blues“ se prohloubilo ještě na následujícím koncertním turné, kde Moore s velkým gustem citoval klasiky mistrů tradičního blues, které prokládal vlastními skladbami a nestačil se divit, jak se během šňůry mění publikum. Pomalu v něm ubývalo zarostlých hárošů (a to nejen kvůli tomu, že trend velel bujaré kštice osmdesátých let radikálně zkracovat), přibývalo těch, kterým jde v první řadě o hudbu a o soustředěný poslech a v neposlední řadě se objevilo i mainstreamové publikum, které doufalo, že všechny skladby, které Gary Moore hraje, jsou jako „Still Got The Blues (For You)“. Už při tomto turné Moore pilně shromažďoval nápady na novou desku. Ta nakonec vyšla začátkem března 1992.
Už od první „Cold Day In Hell“, výborné autorské věci, kde dominuje Mooreova rocková kytara a skřípající saxofon, je jasné, že „After Hours“ vznikala v euforii po nalezení nové cesty a v podstatě se jedná o jednovaječné dvojce „Still Got The Blues“. Není to až tak úplně spravedlivé tvrzení, ale kolem a kolem těch styčných bodů, jenž obě desky mají, je habaděj. Stejně rázný otvírák, stejný následný úkrok ke klasice, v podobě „Don´t You Lie To Me“, skladby z roku 1940, kterou posléze zpopularizovali Fats Domino a Chuck Berry, následně duet s legendárním B.B. Kingem v klasice ze šedesátých let „Since I Met You Baby“, až po hitovou „Separate Ways“, která se měla stát druhou „Still Got The Blues (For You)“. Ovšem tento fígl podruhé nevyšel (což může být i absencí některého z geniálních kytarových riffů) a výsledky „Separate Ways“ zůstaly, i přes její nesporné kvality, daleko za očekáváním, když se skladba neprobojovala do žádných žebříčků.
Když by člověk chtěl být hnidopich, řekl by, že „After Hours“ je ještě o něco více bluesovější deska, než byla „Still Got The Blues“, i když ten rozdíl je tam minimální. Spíše je to v tom, že hardrockové prvky, které na „Still Got The Blues“ lze ještě v náznacích vysledovat, jsou zde už naprosto zadupány do země. Proto i „Only Fool In Time“ a „Key To Love“, které by mohly mít tvrděrockovou průraznost, působí trochu jinak, zejména kvůli mnohem širšímu využívání dechové sekce. Tak velké, že, s nadsázkou řečeno, se někdy zdá, že Moore místy působí jako doprovodný kytarista dechové kapely. Když už je to opravdu moc, jako ve zmíněných dvou skladbách, přijdou klasické bluesové nostalgie v „Jumpin´ At Shadows“ a „The Hurt Inside“, kde je hlavním nástrojem opět minimalisticky zahraná kytara. Pryč už ale jsou hromové riffy…
Stojí tedy „After Hours“ trochu ve stínu „Still Got The Blues“? Jednoznačně ano. Je to pořád ještě velice kvalitní deska, ale už chybí moment překvapení, trochu všechno sklouzává k rutině. Moore si ale v této své nové poloze stále liboval. „Opět hraju pro radost. Ten bluesman, který ve mně skoro zemřel, se znovu probudil,“ řekl u příležitosti vydání „After Hours“ sám velký kytarista. Vypadalo to, že si plní jeden sen za druhým. Navíc se mu podařilo se znovu stát součástí kapely. A ne vůbec ledajaké.
Zastoupil totiž místo Erica Claptona ve společnosti jeho někdejších spoluhráčů z Cream, basisty Jacka Bruce a bubeníka Gingera Bakera. Výsledkem této krátkodobé spolupráce pod názvem BBM (kvůli právním propletencům nemohli užívat název Cream) je album „Around The Next Dream“, které Moorea vrací aspoň částečně k hard rocku, i když bluesové vlivy na něm rozhodně nevymizely, akorát nevystupovaly tolik na povrch (spíše se jedná o šedesátkový rhythm n´blues), protože pánové si vystačili sami a ke spolupráci tentokrát nepozvali dechovou sekci. Celý projekt, přestože je „Around The Next Dream“ kvalitním albem s několika výtečnými skladbami (za všechny můžeme jmenovat „Waiting In The Wings“ nebo „Where In The World“), skončil záhy. Možná za to mohla Mooreova povaha, kdy se vždy cítil spíše sólistou než týmovým hráčem. Kdysi dávno jej odhadl jeho přítel Phil Lynott: „Kdybych měl v kapele víc takových Mooreů, asi bych se zastřelil. Na druhou stranu musím říct, že je to ten nejkreativnější chlápek, jakého znám…“
|
