Ruku na srdce, Iggy Pop v poslední době v sólové kariéře vyváděl věci, které jeho fanoušci nevítali zrovna s nadšením. Obě návratová alba The Stooges se vcelku povedla, i když nespoutaná energie z prvních tří desek tam už nebyla, sólovky „Préliminaires“ a „Aprés“ byly natolik mimo mísu dřívější Iggyho tvorby, že už v opětovný návrat k divokým kořenům věřil málokdo. Jenže Iggy, ten starý, skoro sedmdesátiletý pes, je prostě číman. Když se po konci The Stooges skoro ufetoval a uchlastal, vytáhl jej přímo z popelnice David Bowie. A Iggy najednou ožil a rozkvetl, aby nakonec přece jen dosáhl mainstreamového úspěchu. Dnes samozřejmě na tom není tak špatně jako v polovině sedmdesátých let, když se zdálo, že jeho dlouhá léta zmáhané tělo už nevydrží žádné porce chlastu a drog a že umělecky dohořívá.
Všechno je zase úplně jinak a Iggy na sklonku kariéry možná narazil na dalšího muzikanta, který mu ještě jednou dopomůže k vrcholu. Je jím předák slovutných desert rockerů Queens Of The Stone Age Josh Homme. O generaci mladší Homme přivedl do Popovy kapely další výtečné muzikanty, kytaristu svých Queens Deana Fertitu a bubeníka indie rockových Arctic Monkeys Matta Felderse. Takže takový all star projekt? Může se to tak tvářit, ale oficiálně je „Post Pop Depression“ vedena jako Iggyho sedmnáctá sólová deska.
Josh Homme nikdy nezastíral, že byl velkým fanouškem The Stooges i samotné sólové tvorby Iggyho Popa. Zná jí proto důkladně a moc dobře ví, kam nestora nejlépe nasměrovat. Ono je to v podstatě jednoduché, protože dnes se zasloužilí rockeři, kteří si za život prožili mnoho vzestupů a pádů a prošli několika obdobími, kdy experimentovali a posouvali svou tvorbu dál, opět vrací ke svým kořenům. A právě Iggy Pop je dalším, který dnes za vydatné Hommeovi pomoci vzývá svou vlastní rannou tvorbu a vrací se do sedmdesátých let. Tento ostrý obrat do minulosti prostupuje celou novinkou, kdy dokonce slyšíte odkaz na původní zvuk The Stooges.
„Post Pop Depression“ ovšem není tak ostrá věc, jako když Iggy v bájných dobách začátku sedmdesátých let bouřil se „Search And Destroy“. Novinka je samozřejmě propracovanější, dotažená a žádá si respekt, který takové ikoně jako je Iggy Pop bezesporu náleží. I když se před vydáním alba mluvilo o tom, že deska bude sevřená, bez hitovějších momentů, nenechte se zmást. Hity na ní jsou, jen se musí víc hledat. Přes ostrý garážový úvod jako z konce šedesátých let „Break Into Your Heart“ se však dostaneme k prvnímu vrcholu desky, kdy „Gardenia“ může svou kytarovou hrou trochu evokovat britské Manic Street Preachers, ale zároveň v náznacích připomene nablýskané Iggyho období druhé poloviny osmdesátých let. „American Valhalla“ pak velmi citlivě pracuje s post-punkovými detaily, zejména co se týče klávesové práce.
Přes „In The Lobby“ (se schváleně pokřivenou kytarou) se posluchač dostane k druhému vrcholu alba a tím je kolosální hymnus „Sunday“. Gradující, vycizelovaná skladba, po pěti minutách precizní práce (Hommeovo sólo je naprosto skvělé), se rozeznívá orchestr a skladbu katapultuje do absolutně jiných rovin. Bezpochyby nejlepší věc celé kolekce. A třetí a poslední vrchol desky? Závěrečná „Paraguay“… Ležérní skladba, jenž evokuje opět atmosféru sedmdesátých let, kde se využívá nejen garage rocku a proto i punku, ale také nostalgie po šedesátých letech a nekonečných párty na plážích.
Když nad tím člověk tak přemýšlí, dojde k závěru, že Iggy Pop je vlastně s Alicem Cooperem tím posledním. Posledním, který přežil bouřlivá šedesátá léta, kdy měl hippie Ameriku takřka z první ruky. A je také jedním z posledních skutečných umělců, kteří scénu formovali přímo od těch dřevních dob. I proto je „Post Pop Depression“ velice sympatickou záležitostí, kterou stojí za to slyšet i někomu jinému, než jen zarytému fanouškovi Iggyho tvorby.
|
