Co dnes dělá někdejší basista Kinga Diamonda Hal Patino, už dvakrát vyobcovaný ze spolku kolem šíleného Dána? Spolehlivě na to odpoví kapela Maryann Cotton, kterou vede jeho syn Jackie a které se s největší pravděpodobností stala záminkou k druhému a definitivnímu vyhazovu od Kinga Diamonda (v prvním případě na začátku devadesátých let za rozchodem údajně stály drogy a chlast). Mladý Patino, říkající si jménem kapely, tedy po vyšinuté anglické masové vražedkyni, popravené v devatenáctém století, debutoval už v roce 2012, kdy mu jeho zdatný fotřík pomohl s deskou „Free Falling Angels“ (kde se prezentovala i hvězdná sestava s kytaristou Andym LaRouquem a bubeníkem Snowym Shawem) a už tehdy byla jednoznačně znát jeho posedlost Alicem Cooperem. Ta jako by se léty ještě prohloubila.
Patino, tedy pardon Maryann Cotton, disponuje hlasem, který jako kdyby Cooperovi z hlasivek vypadl. Otázkou je, zda je to nucená stylizace do nějakého obrazu nebo opravdu jeho přírodní hlas. Ať už je to jak chce, kapele to hodně ubírá na důvěryhodnosti, stejně jako fotky, na kterých zpěvák pózuje přesně v duchu starých fotek Coopera. V tu chvíli máte sto chutí desku vzít, nakopnout jí, ať odletí do horoucích pekel nebo vlastně kam chce, hlavně co nejdál od vašeho přehrávače. Jenže na druhou stranu by to byla i vcelku škoda.
Ono si skutečně stačí jen odmyslet onu odpudivou nepůvodnost a pak se vám Maryann Cotton budou poslouchat mnohem lépe. I když v úvodní skladbě „What She Wants“ kapela nestydatě vykrádá „No More Mr. Nic Guy“ (pochopitelně od Alice Coopera), je nakonec skladba dost nakažlivá, aby vás pořádně vtáhla do děje. Úvodní věc pak ještě podpoří singlovka „Had Enough“, která se dá považovat za pravděpodobně nejlepší věc alba, jenž se pohybuje v teritoriu amerického pop metalu osmdesátých let a využití klavíru zase trochu připomene Meat Loafa. Ten a jeho ukázkové AOR vykoukne pak z balady „Hard Lost N´Fried“, kterou lze považovat rovněž za silnou položku desky.
Pak ale taková „Gangland“ působí použitím filmových motivů ze špionážních trháků šedesátých let hodně unylým dojmem a pomalu začne celou desku rozmělňovat, kdy se do hudby začne čím dál více míchat cukrová vata a prvotní energie úvodních skladeb je tatam. Stále ovšem ale nelze kapele upřít jistou dávku hitovosti a hrsti neotřelých nápadů, ze kterých asi nejvíce potěší svižná „Keepers Of The Holy Grail“ s vrstvenými kytarami a změnami temp.
Abychom to tedy shrnuli. Tahle kapela je nepůvodní až běda. Neštítí se žádné vykrádačky a jakýkoliv pokrok, byť jen ten mírný, švejkovsky v mezích zákona, zní jako sprosté slovo. Už jen za to by Maryann Cotton zasloužili pranýřovat. Ale nelze (a to zdůrazňuji) skutečně nelze odepřít fakt, že Maryann Cotton vědí, jak napsat dobrou písničku. Možná i takovou, na jakou sám Alice Cooper čeká už dlouhou dobu.
|
