Asi jen málokdo by si vsadil na to, že Cheap Trick ještě někdy vydají novou desku. Důvodů by se pro to našlo mnoho. Od poslední studiovky „The Latest“ uplynulo už sedm let a zmíněná deska určitě nepatřila k tomu nejlepšímu, co kdy tahle legendární parta z Illinois nahrála. Dále pak v uplynulých letech absolvovala v podstatě jen reminiscentní turné, kdy se vzpomínalo na zlaté časy „Heaven Tonight“, „Dream Police“ nebo velice vydařeného comebacku „Lap Of Luxury“. Dále není stále vyjasněna otázka kolem bubenického postu. Ten oficiální zastává původní hráč Bun E. Carlos, ovšem novou desku s kapelou nabubnoval a na turné vyrazil syn kapelníka Ricka Nielsena Daxx.
Jenže ona ta nová deska přece jen vyšla. V absolutní tichosti, u country labelu Big Machine Records. Ten vydal jen krátkou zprávu o tom, že Cheap Trick na novince naváží na svá slavná alba. To zní sice jako jasný reklamní trik, ale ono v případě Cheap Trick je skutečně na co navazovat. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let totiž tahle kapela patřila k nejžhavějším americkým záležitostem. Představovala dokonalou výplň na scéně. Byla přesně pro ty, kteří předtím obdivovali Kiss, ale ti se v té době zbláznili a začali experimentovat dokonce až s filmovou hudbou. Byla přesně pro ty, pro které byli Van Halen moc divocí a představitelé AOR Foreigner, Journey a Survivor už hráli muziku spíše pro jejich fotry.
S nástupem hair metalu pak Cheap Trick působili přece jen trochu obyčejně (to v porovnání s image Mötley Crüe nebo Poison ale skutečně každý) a kapela začala upadat do zapomnění. Z toho ji naprosto suverénním způsobem vytáhla megahitová balada „The Flame“, která byla na comebackové desce „Lap Of Luxury“ z osmaosmdesátého. To jejich kariéru na chvíli nastartovalo. Jenže pak přišla odmlka a další comeback až v roce 1994 s deskou „Woke Up With A Monster“. Přestože se řada kritků předháněla v superlativech, album uprostřed grungemánie naprosto propadlo. Následující desky si pak udržovaly svůj standart a s každou další se doufalo, že to bude právě teď ona, se kterou se ten další comeback podaří.
Pouze blázen by mohl doufat, že novinka nazvaná přesně v duchu jejich stylu humoru „Bang, Zoom, Crazy… Hello“, bude stěžejním dílem jako třeba „Heaven Tonight“, „Dream Police“ nebo „All Shook Up“. Anebo že se povede dát dohromady mainstreamový hit typu „The Flame“. Ta doba už je přece jen pryč, ovšem zdá se, že příchod mladého Nielsena jako kdyby vlil kapele čerstvou energii do žil. Ne, že by předchozí desky typu „Special One“, „Rockford“ nebo „The Latest“ byly utahané, ale přece jen bylo znát, že všechno jede tak trochu už jen ze setrvačnosti. Proti nim zní novinka energičtěji, hitověji, veseleji.
Cheap Trick jsou samozřejmě zkušení mazáci, kteří vědí, jak se píše dobrá písnička a proto je úvodní „Heart On The Line“ hit jako blázen. Má všechny atributy jejich tvorby, příjemné valivé tempo a výrazný refrén, jako svého času měla třeba slavná „Surrender“. On celkově začátek desky je velmi silný, přesilný… Pilotní singl „No Direction Home“ je přesně ten typ písní, které kdysi Cheap Trick zaručily slávu, využívá nejen hardrockové práskavosti, ale i popové přítulnosti a countryových nálad. „When I Wake Up Tomorrow“ je zase nasáklá jižanským rockem a z rozjuchané glamrockové záležitosti „Blood Red Lips“ je cítit někdejší láska k The Sweet, stejně jako nesmrtelná fascinace Elvisem.
Tentokrát Cheap Trick nevsadili na balady, čili variace na „The Flame“ se nekoná a deska tak více směřuje do sedmdesátých let. Za jedinou skoro baladickou záležitost se dá tak považovat „Sing My Blues Away“, ovšem té nelze vtisknout popmetalové manýry, protože zní přesně tak, jak odkazuje její název, prostě bluesově. Zkušeně, mazácky. Stejně jako celá deska.
Nielsen, jeho synáček a letití parťáci, zpěvák Robin Zander a basista Tom Peterson, jsou prostě umělci na slovo vzatí. Mají léty daný rukopis, který nemůže zklamat ani v těch nejslabších chvilkách a jak se zdá, tak ke stáru mají i nápadů na rozdávání. „Bang, Zoom, Crazy… Hello“ lze považovat desku, která, ač nemůže konkurovat klasikám v jejich diskografii, patří k tomu lepšímu, co tahle kapela posledních dvacet let tvoří.
|
