Kdo by byl řekl, že Drive, She Said jsou stále ještě funkční kapelou... Dvojice hudebníků z New Yorku totiž patřila k těm hudebním tělesům, která na konci osmdesátých let zazářila se svou verzí AOR/hard rocku s přídavkem řádně nakadeřené image popmetalových pudlů. Přestože se jim podařilo pár svých skladeb dostat do rádia, představovali přesně ten prototyp hudby, kterou noví hrdinové devadesátých let ze Seattlu nenáviděli a jelikož měli tehdy sílu jí i zničit, nepřežili ani Drive, She Said. Jejich třetí deska „Excelerator“ z dvaadevadesátého s lokálním hitem „Drop The Hammer“ byla asi nejpodařenější, nic to na neodvratném konci ale nezměnilo.
Comeback v podobě CD „Real Life“ neměl dlouhého trvání, i tak je dnes dvojka Al Fritsch a Mark Mangold znovu na scéně. A dokonce s novým albem „Pedal To The Metal“. Že by se právě tahle deska stala masovou záležitostí a Drive, She Said se s ní mohli prosadit celosvětově je pochopitelně čistou utopií. Jejich hudba je naprosto zastydlá v osmdesátých letech. Jen je trochu více pokrytá rzí a postupně se vytratil i někdejší lesk a mladický drajv. „Pedal To The Metal“ totiž skutečně zní, jako kdyby vyšla v roce 1988 a už tehdy by působila v konkurenci zlých hochů ze Sunset Stripu na jedné straně a hladových thrashmetalových vlků na straně druhé, zastarale a trochu opotřebovaně.
Není na ní nouze o pár dobrých nápadů, protože na melodie měli Drive, She Said čuch vždycky. Ani jisté hitové ambice kapele nelze upřít, ovšem přece jen by v roce 2016 měla mít deska trochu jiných švih. Takhle to vypadá, že si Fritsch s Mangoldem natočili album jen pro svou potěchu a pro to, aby těch pár stovek fanoušků, kteří jim po světě zbyli, udrželi tak trochu v pohotovosti. Ony skladby jako titulní „Pedal To The Metal“ nebo „Writing On The Wall“ určitě nejsou špatné (tedy až na zbytečné klávesové preludování ve druhé jmenované), ale není to nic, co by posluchače dokázalo zasáhnout tak, až by vzrušeně vyskočil z křesla.
Spíše převládá dojem jakési průměrnosti, toho, že kapela posluchače zásobuje sice slušnými skladbami, ale tak trochu uniká ten pocit spontánnosti a radosti z nových nápadů. Pokud by si člověk nebyl vědom faktu, že „Pedal To The Metal“ nebude mít prakticky skoro žádný dopad a že v nejlepším případě poslouží jako dobře poslouchatelná kulisa, dala by se tahle deska brát jako album z povinnosti. Tak tomu samozřejmě není, ale rozhodně to tak zní. Slušné, konzumní AOR bez jakékoliv přidané hodnoty a alespoň minimální známky pokroku.
|
