Už několik let je u Danger Danger povážlivě neklidné ticho. Poslední album „Revolve“, ač se muzikanti snažili ze všech sil navázat na svůj výtečný debut z roku 1989, splnilo očekávání jen lehce nadprůměrně a působilo oproti zmíněné první (emocemi a výbornými kompozicemi nabité) desce polovičatě a tak nějak bez energie. Pak sice u kapely došlo ke krátkodechému comebacku původní sestavy, kterého se zúčastnil i kytarový kouzelník Andy Timmons, ale pak zase ticho. Že by před bouří? Ledacos tomu totiž nasvědčuje.
Hned po Novém roce totiž oznámil baskytarista a mozek kapely Bruno Ravel, že společně s kytaristou Robem Marcellem dává dohromady projekt The Defiants, kam angažoval, světe div se, zpěváka Paula Laineho. Toho samého vokalistu, který v řadách Danger Danger nahradil v roce 1993 odcházejícího Teda Poleyho a který tvář kapely přece jen trochu změnil (a to se nemusíme bavit jen o experimentálním, ovšem vydařeném albu „Dawn“). Právě v těch intencích alb „Cockroach“ nebo „The Return Of The Great Gildersleeves“ se nese i nedávno recenzované album The Defiants.
Se sólovou deskou Teda Poleyho, která se může jevit jako truc podnik, protože zpěvák ji oznámil pár týdnů poté, co bylo jasné, že vyjdou The Defiants, je to prakticky stejné. On je spjat s érou začátků Danger Danger, kdy tahle kapela působila jako hihňavá partička postpuberťáků, kteří hrají nekomplikované, ovšem skoro až geniálně melodické skladby někde na pomezí nablýskaného hair metalu a střízlivějšího AOR. A v podstatě tak se dá definovat i jeho novinka „Beyond The Fade“, se kterou se opět (po kolikáté už) obrací právě do dob konce osmdesátých let. Zapomenuty jsou jeho projekty, které si postavil v mezičase nefungování u Danger Danger, ať už tvrdší Bone Machine nebo do vod AOR hozená (ovšem skoro nanicovatá) Melodica.
„Beyond The Fade“ je sbírkou příjemných, nekomplikovaných skladeb, jež představují Poleyho přesně v tom světle, v jakém ho fanoušci znají. Je to sice naprostá sázka na jistotu s tím, že tak bezprostřední věci jako „Naughty Naughty“, „Rock America“, „Feels Like Love“ nebo „Bang Bang“ se mu už napsat nikdy nepodaří, ovšem na druhou stranu dokazuje, že dobrým skladatelem být nepřestal. Hitové ambice totiž má všech jedenáct skladeb, z nichž pravděpodobně nejvíce ční úvodní (jak se nechalo čekat) „Let´s Start Something“, vzletná „Stars“ či zpěvná „Higher“. Vlastně jedinou věcí, která trochu vybočuje z rozjuchaného konceptu je závěrečná šestiminutová „Beneath The Stars“, která hraje trochu na vážnější notu a místy dokonce zavání až art rockem.
Ať chceme nebo ne, srovnávní obou alb, tedy The Defiants a Poleyho sólovky se nevyhneme. Obě mají základ u Danger Danger, i když obě z jiného období. Záleží jen, komu je které bližší, obě totiž měla vždy své plusy i své minusy. Když bychom se dívali jen striktně na nová alba, přece jen jsou na tom The Defiants o chlup lépe, čímž ale není řečeno, že by Poley přišel s nějakou naředěnou břečkou. I ta jeho deska je velmi dobrým kusem melodického rocku, který ctí Poleyho typický rukopis.
|
