Vardis jsou dnes spíše už jen encyklopedický pojem, spadající do časů rozpuku Nové vlny britského heavy metalu, i když vždy stáli trochu mimo tuto scénu. Oproti Iron Maiden, Judas Priest, Saxon nebo Motörhead byli málo draví a odkazovali spíše na sedmdesátá léta, v jejich hudbě bylo vždycky cítit blues (to aby člověk u Iron Maiden pohledal) a pokukovali i po jižanském rocku ZZ Top. Tenkrát v letech 1980 až 1986 vydali čtyři alba, z nichž největšího ohlasu dosáhl debut „100 M.P.H.“, který vstoupil i do britské hitparády. Vardis pak hráli a hráli… až se rozpadli. To bylo v roce 1986, krátce po vydání desky „Vigilante“, která už ale zajímala jen hrstku nejvěrnějších. V zásadě od té doby Vardis nikomu moc nechyběli.
I když se sem tam objevili na nějaké kompilaci, mapující zrod NWOBHM, časem se na ně úplně zapomnělo a proto bylo veliké překvapení, když se v roce 2014 objevili znovu na pódiu. A ještě větší překvapení přichází teď, kdy se objevuje (po dlouhých třiceti letech) nová deska „Red Eye“. Nikdo by si nepomyslel, že ještě něco takového vyjde, možná ani samotní muzikanti ne. Nepomyslel, ale teď vyvstává otázka, jestli to vůbec ještě někoho zajímá. I když je kapela vybavena lukrativní smlouvou s SPV, pamětníci mají dnes už úplně jiné starosti a mladou metalovou generaci že by tohle zajímalo? Uff…
Nutno si přiznat, že „Red Eye“ je deska průměrná skrz naskrz. Ať už se vezme zvuk, který není takový, jak by si člověk od pohrobků NWOBHM představoval v současnosti, nebo energie, která z nahrávky prakticky žádná nesálá, což je také u heavy metalu zásadní problém. Když porovnáme tohle album třeba s takovými Satan, Tank nebo Angel Witch, jsou na tom Vardis hodně bídně. Lepší je to ale s kompozičními dovednostmi, protože je nutné přiznat, že tahle kapela na tom zas až tak mizerně není, přestože start alba je hodně upocený, všechno se rozjíždí velice ztěžka. Úvodní „Red Eye“ a hlavně otřesná „Paranoia Strikes“ nutí posluchače skočit po přehrávači, vyrvat z něj tuhle desku a snad si za ní ještě odplivnout.
Naštěstí to tak hrozné není. V polovině s „Lightning Man“ přijde oživení, kdy si zvyknete na neznělý projev Stevea Zodiaca a přistoupíte na jeho hru. Navíc hned následující „Back To School“ (s úvodem, který evokuje „Bring Your Daughter… To The Slaughter“ od Iron Maiden) je docela slušná věc, která sice opisuje konec sedmdesátých let, ale přece jen se hodně dobře poslouchá. K přehmatu dojde v „Jolly Roger“ s hrozným sólem, které evokuje hru Oldy Říhy, ale finiš v podobě „Hold Me“ s výtečnou slide kytarou a závěrečná osmiminutovka v podobě klasiky, zde pojmenované „200 M.P.H.“, už zase dojem trochu napravuje.
Přesto ale nelze tomuto albu dát více než průměrné hodnocení. A nic na tom nemění ani fakt, že má velice, velice povedený obal, kde prim hraje basista Terry Horbury, který bohužel před Vánocemi, poté co stihl nahrát na album všechny své party, podlehl rakovině. Kapela však pokračuje dál s náhradním basistou Martinem Connollym.
|
