Že je Joe Bonamassa dnes celosvětovou hvězdou a to nejen mezi nejvěrnějšími milovníky blues nebo blues rocku, je věc, ke které se tento stále ještě mladý (vždyť mu není ani čtyřicet) kytarista dopracoval nejen vlastní pílí a umem, ale i tím, že tomu nejčistšímu blues uměl dát tvář přijatelnou pro masy. Navíc se před pár lety spojil s unikátní hardrockovou smetánkou, jmenovitě s Glennem Hughesem (ex-Deep Purple, Black Sabbath), Derekem Sherinianem (ex-Dream Theater) a Jasonem Bonhamem (ex-Led Zeppelin, UFO, Foreigner a další) pod názvem Black Country Communion, čímž si vysloužil i obdiv starých hárošů. A právě tehdy, před těmi šesti, sedmi lety, začala Bonamassova hvězda prudce stoupat.
Dnes už je jasné, že se každé jeho album dostává hodně vysoko v prodejním žebříčku v mnoha státech světa. A Bonamassa ke svým deskám přistupuje už také trochu jinak, než tomu bylo v uplynulém desetiletí. Tehdy spíše jen přehrával standardy svých oblíbenců, ať už šlo o Jimiho Hendrixe (láska k jeho kytaře je z Bonamassovy hry stále neobyčejně cítit), o staré mistry blues jako Roberta Johnsona, Buddyho Guye či Johna Lee Hookera nebo klasicky hardrockové školy Free nebo Jethro Tull. Dnes už se ovšem skladatelsky vyprofiloval, jeho fanoušci styl, kterým hraje, poznají mezi tisíci a veřejnost o něm ví, že je nejen geniální kytarista s neopakovatelným feelingem, ale i obratný skladatel.
Jeho rukopis se vyprofiloval nejpozději na albu „Dust Bowl“ (nezapomenutelný je stále ten frenetický nástup do úvodní „Slow Train“) a na svých dalších deskách kytarista svůj styl vybrušuje, zdokonaluje, ale nemění. Proto je také novinka „Blues Of Desperation“ nepřekvapivá. Výborná, skvěle se poslouchá, ale nepřekvapí. To ovšem v případě Bonamassy (na rozdíl od řady jiných umělců a souborů) nevadí. Důvod? Jeho hudba je natolik dobrá, že stylové veletoče, kotrmelce a různé experimenty by zde byly jen na obtíž a popravdě řečeno, kdo by chtěl od něho slyšet něco jiného než ten nejčistší blues rock.
Toho je „Blues Of Desperation“ naplněná až po okraj. Prim pochopitelně hraje Bonamassova kytara, ovšem stále se dobře pracuje i se zpěvy. Sám kytarista je dobrým zpěvákem, ovšem výjimečnost třeba takového Glenna Hughese v hrdle skutečně nemá, což sám dost dobře ví a proto se pozornost soustřeďuje i na doprovodné vokály. Ty například z „Mountain Climbling“ dělají mistrovský kousek, takový, který se dnes už jen tak nevidí…
Pro Bonamassu není problém střídat různé nálady a proto „Drive“ někomu může připomenout kultovní „The Sun Goes Down“ od Thin Lizzy, aby pak v titulní „Blues Of Desperation“ sáhl až k samotným kořenům stylu, až někam ke starým, betel žvýkajícím černochům od Mississippi. Extatického vrcholu dosahuje v „How Deep This River Runs“, kde opět k výtečnému zážitku dopomáhá sekce sborových zpěvaček.
Samozřejmě na „Blues Of Desperation“ nelze hledat nic moc nového, natož moderního či revolučního. Je to ale oslava čistého muzikantství, ukázka toho, že jsou ještě někteří vyvolení, kteří umí jen kytarou vyvolat pocity libosti, aniž by se snižovali k nechutným studiovým praktikám, kdy už spíše za muzikanta hrají různé mašinky a ne ruce. Historka praví, že Bonamassa přijel do Nashvillu, kde tuhle desku natáčel. Ovšem za pět dní byl pryč a to s hotovou nahrávkou na světové úrovni. Ukažte mi někoho, kdo si ještě tohle dovolí…
|
