Ten přerod začal už dávno a jak to tak vypadá, jest dokončen. Sedmačtyřicetiletý skotský umělec Ray Wilson už dávno nepředstavuje toho vlasatého grungera, kterému se s jeho kapelou Stiltskin povedl v roce 1994 hit „Inside“ a který se uchytil v reklamě na džíny, ovšem ani člověka, který nazpíval poslední album legendárních Genesis „Calling All Stations“. Na scéně v současnosti, pokud pomineme sporadické aktivity Stiltskin, stojí Wilson sám. Sám za sebe, s vlastním vyhraněným názorem a svébytným hudebním cítěním.
Wilsonovi je na sólové dráze, jak se zdá, dobře, protože jeho poslední album „Chasing Rainbows“ sklidilo veskrze pozitivní recenze a sám umělec poté prohlásil, že ona deska byla nejintimnějším nahlédnutím do jeho duše. Jak se blížilo vydání novinky „Song For A Friend“ (žádný humbuk se kolem toho samozřejmě nedělal), zmiňoval Wilson, že novinka bude ještě niternější, pocitovější a zahloubanější do sebe. Že by definitivní zmoudření divokého rockera? Ostatně on už sám hlavní protagonista nevypadá jako divoká rock star, ale jako usedlý chlápek, který se nejlépe cítí ve spoře osvětleném malém klubu. Sám s akustickou kytarou.
Ta mu na nové desce dělá neodmyslitelnou společnici, protože většina materiálu je nahrána, jak se kdysi moderně říkávalo, unplugged. I proto je na rozdíl od „Chasing Rainbows“ novinka právě intimnější záležitostí, protože hudba je zde ohlodána téměř na kost, absolutně bez zbytečného patosu. Zbyly jen písničky. A ty Wilson umí složit dobré. Má totiž v sobě naléhavost klasických písničkářů a starých bluesmanů a dokáže zúročit i svůj původ ze severu Velké Británie, kdy cítite i pýchu hrdého a nepokořeného skotského národa.
„Song For A Friend“ je vyvážená kolekce devíti autorských skladeb, z nichž je těžké vypíchnout jeden zásadní hit. Možná má k němu nejblíže titulní „Old Book On The Shelf“ či zadumaná „No Long Till Springtime“, ovšem jedním dechem je pak nutné zmínit i bluesem okořeněnou „How Long Is Too Long“, kde určitě zaujme Wilsonovo soulové frázování zpěvu. K výrazným momentům pak patří i „Parallel Souls“, nejprve startující kytarou, která nemá daleko k country, ovšem posléze se rozvíjející směrem k britskému folku.
Výše zmíněných devět skladeb doplňuje jedno velké překvapení. A tím je poslední „High Hopes“, což je coververze klasické skladby Pink Floyd. Wilsonova verze je vzhledem k celkovému vyznění alba mnohem úspornější, bez bombastických aranží, ovšem na druhou stranu velice působivá a dokáže, stejně jako originál, nahnat husí kůži po těle. A když se tohle povede, účel skladby je splněn…
„Song For A Friend“ je až překvapivě citlivá deska. Ale ne překvapivá. Už u minulého alba se nechalo odtušit, jakým směrem se tento umělec vydá. Už se plně uvelebil v pozici písničkáře, který si tyká stejně dobře s rockem, folkem, blues či popem.
|
