Co tvorbu Hellyeah charakterizovalo vždycky nejvíce? Určitě slova jako šablonovitost nebo sterilita. Přitom tahle kapela měla alespoň ze začátku velký potenciál, protože ji založil člen legendární Pantery a prvotřídní mlátička, bubeník Vinnie Paul poté, co spory v Panteře s nesnesitelným Philem Anselmem začaly přerůstat únosnou mez a projekt, který si založil se svým bratrem Dimebagem Darrellem Damageplan brutálně ukončil jeden střílející vymaštěnec. Spolu s Paulem v kapele ještě působí někdejší člen slovutných Mudvayne, zpěvák Chad Gray a výtečný, modernisticky založený kytarista Tom Maxwell a to není sestava, která by na sebe narážela každý den.
Jenže prvotní nadšení korunované deskou „Stampede“ tak trochu vyprchalo a na dalších albech kapela vždycky přišla už jen se slabším a slabším odvarem. Místo prvotřídní whisky z let „Vulgar Display Of Power“ už se pil jen tuzemák. Nebýt vystajlované sestavy, která klade důraz na Paulovu minulost u Pantery, byli by Hellyeah jen jedna z mnoha kapel, kteří hrají soudobý americký metal. Tedy směs groove metalu, který právě Pantera vymyslela, trochu vyluhovaného heavy metalu osmdesátých let, samozřejmě pořádné nánosy podladěných kytar a sem tam nějaký ten popěvek, který by se mohl líbit širšímu publiku.
Hellyeah ovšem nejsou tak nekompromisní drtička jako Pantera (o nějakém průkopnictví se mluvit nedá) a nejsou ani hitparádoví zázraci, což plně potvrzuje i novinka „Unden!able“. Ta sice není špatná, ovšem do toho, aby se stala klasikou má sakra daleko. Plně totiž vystihuje popis naznačený v prvních větách této recenze. „Unden!able“ je prostě jen další deska. Dobře zahraná, skvěle nazvučená, ale přece jen mdlá. Většina nápadů působí přežvýkaně, jako kdyby Hellyeah řekli všechno na svých prvních dvou deskách, které ovšem nejsou stylotvorné a proto se na potencionálu z nich nedá stavět donekonečna.
Ono všechno z "Unden!able“ je řečeno vlastně už úvodními tóny otvíráku „X“. Nastavena je správná řezavost kytar, groove tempo, ovšem brzy se odhaluje fakt, že skladatelsky je kapela už vyčerpaná a v rámci jejich stylu přece jen není toho tolik co vymýšlet. On samotný nu-metal, který Hellyeah rovněž využívají, měl proklatě úzké mantinely už kolem roku 2000, kdy byl na vrcholu a co teprve v roce 2016? Chcete snad jemnější tvář Hellyeah. I ta je tu obsažena, jak se ostatně také čekalo. Jmenovat lze celkem povedenou „Leap Of Faith“, která sice využívá vlivy dnes tááák populárního post-grunge (s takovými Alice In Chains nemá samozřejmě tahle nálepka vůbec nic společného), ale přece jen více se jedná o klasickou rockovou písničku.
Hellyeah jako kdyby s „Unden!able“ demonstrovali stav, ve kterém se nachází současná tvrděrocková scéna za oceánem. Tedy alespoň kapel, které mají v datu svého vzniku letopočet po přelomu milénia. Zoufalá skladatelská impotence, která tamní scénu zasáhla, se nevyhnula ani Hellyeah, i když u nich to ještě není tak strašné, ovšem na bouchání šampaňského to také není.
|
