Která z kapel Deze Fafary dnes znamená víc? Coal Chamber nebo Devildriver? Čím dál tím více se miska vah kloní k druhé jmenované záležitosti. Coal Chamber si svou hvězdnou chvilku odbyli před patnácti lety a loňský comeback s deskou „Rivals“ už zůstal skoro nepovšimnut, když se deska (s výjimkou Francie a Německa) horkotěžko vydrápala do první stovky v prestižních žebříčcích po světě. Za očekáváním zůstaly i živé koncerty a nebylo proto divu, že se Fafara opět vrhl na práci s Devildriver a posléze dokonce oznámil, že si Coal Chamber dávají časově neohraničený oddych.
Vypadá to totiž, že z Devildriver už delší dobu není jen kapela „toho pokérovaného z Coal Chamber“, ale svébytná formace, která má na trhu své místo. Nenabízí nic světoborného a proto se směle může řadit do jednoho šiku se současnou americkou metalovou garniturou. Sice do věhlasu takových Lamb Of God (s touto partou Devildriver dokonce jedou turné) jim ještě něco chybí, hudebně také nejsou tak silní jako parta kolem Randyho Blythea, ale přece jen jejich mix groove metalu, klasických kytarových sól a deathu není úplně k zahození.
Malý problém může být v tom, že kapela se pohybuje mezi docela úzkými mantinely a přestože se se svou pravděpodobně nejlepší deskou „Beast“ stala uznávanou i mezi hudebními kritiky, nedá se ubránit pocitu, že na každém dalším albu už se pořád jen opakuje. A to je případ i novinky „Trust No One“. Posluchač tudíž dostává čtyřicet minut kytarového nářezu, který míří až někam k Soulfly (v titulní věci dokonce Fafarův hlas připomene mladší vydání Maxe Cavalery), dostává i pár skutečně dobrých skladeb, ale nedostane se mu ani zbla překvapení. Prostě by se dalo říct, že „Trust No One“ je jen další deska Devildriver a je to hodnocení nejvýstiženější.
Album je hezky zahuštěné, riffy jsou pořádně nasekané a když přijdou takové věci jako „My Night Sky“, obohacená znepokojujícími elektronickými zvuky, jsou Devildriver silní až na půdu. Jenže to jsou spíše takové útržky, které nutí posluchače ke zpozornění. V řadě míst se totiž z prezentované hudby stává nepřehledná rubanice (zejména věci ze závěru desky), kdy se člověk začíná ztrácet v záplavě riffů a řvaném projevu Fafary. Občas mu tento styl zpěvu posluchač odpustí jako ve výborné „Daybreak“, která je plná výtečných kytarových sól, ovšem většinou chybí i čistý zpěv, který, soudě podle působení v Coal Chamber, má vokalista ve svém repertoáru a oživení materiálu Devildriver by určitě prospěl.
„Trust No One“ kapele poslouží jako album, které udrží její jméno v povědomí metalové veřejnosti a dá jí záminku vyjet na další turné. Rozhodně se nejedná o přelomovou desku jejich diskografie a nějakou extra bombu už vůbec ne. Naživo ale asi bude fungovat mnohem lépe než v obýváku.
|
