„Jak jsem se, do prdele, stal tak důležitým?“ Axl Rose, srpen 1988
V červenci 1988 vystoupalo „Appetite For Destruction“ na vrchol amerického žebříčku. V té době už byli Guns N`Roses hvězdami první velikosti, protože jejich deska vykazovala prodej pěti milionů kusů a nezdálo se, že prodejnost chtěla polevit. Určitě k tomu dopomohly i společné koncerty po boku Mötley Crüe, The Cult a Iron Maiden, ale i výborné klipy k „Welcome To The Jungle“, „Paradise City“ a „Sweet Child O`Mine”, přičemž právě posledně jmenovaná věc se postupně stala hitem na obou stranách Atlantiku a zejména díky ní se Guns N`Roses stali nejžhavější akvizicí už tak horkého léta roku 1988. A především díky tomu vystoupili na nejprestižnější rockové akci té doby, britském festivalu Monsters Of Rock (kde se představili mimo jiné i Iron Maiden, David Lee Roth nebo Kiss), který se konal 20. srpna 1988 a kde kapela zahrála před 120 tisíci fanoušky. Jednalo se o jednoznačný úspěch a potvrzení pozic, tragická smrt dvou fanoušků právě při setu GN`R však byla obrovskou kaňkou za jinak skvělou akcí.
Členové kapely (zejména tedy Axl a Slash) se čím dál častěji zubí z titulních stran rockových časopisů a skoro už nestačí odrážet dotazy na to, kdy bude další deska. Ta nakonec vyšla 6. prosince 1988 a GN`R s ní zabili dvě mouchy jednou ranou. “GN`R Lies” totiž není klasická řadovka. “Nebylo to žádný pokračování “Appetite For Destruction”. Vydali jsme to proto, že se naše první EP “Live?!... Like A Suicide” prodávalo za hrozný peníze. Kdyby lidi chtěli, dali jsme jim to za přiměřenou cenu, ale měli jsme nějaký akustický nahrávky, tak jsme je tam dali taky,” shrnuje vcelku výstižně desku basista Duff McKagan.
“Lies” je skutečně album půl na půl. První strana (pokud budeme brat klasický vinyl) je zmíněné EP “Live?!... Like A Suicide”. To zachycuje neskutečně dravou sílu, kterou kapela (minimálně) ve svých začátcích disponovala. Čtyřskladbový záznam obsahuje dvě vlastní věci a dvě coververze, které jsou zejména z řad Axlových oblíbenců. Všechno startuje rychlopalná “Reckless Life”, což byla oslava jejich tehdejšího nespoutaného života. Hudebně se dá přirovnat k rychlejším kouskům z debutu, například k “It`s So Easy” nebo “You`re Crazy”. Na “Reckless Life” navazuje velice přirozeně předělávka výborné (tempově dost podobné) “Nice Boys” od australských rockerů Rose Tattoo. Nejlepší skladba tohoto záznamu se ale skrývá pod názvem “Move To The City”, jenž odhaluje, jak velký vliv na hlavní skladatele, tedy Axla a Izzyho Stradlina, měla finská parta Hanoi Rocks, protože právě “Move To The City” (nejen použitím dechů) vděčí pánům Monroeovi, McCoyovi a dalším za mnohé. “Mama Kin” z debutu Aerosmith je pak třesničkou na dortu, jelikož tahle věc patřila v osmdesátých letech k nedomyslitelným součástem každého koncertu kapely.
Nejdůležitější věcí na desce je ale akustická balada “Patience”, která měla lví podíl na tom, že se z “Lies” znovu stala multiplatinová deska. Křehká skladba je dnes typickým příkladem věci, která odolává zubu času a poprvé v historii v ní lze slyšet Axlovo hvízdání. Klasikou už se stalo i závěrečné Slashovo sólo s provoněnou letní atmosférou. “Used To Love Her” je oproti tomu spíše countryová věc ve středním tempu, jenž je chvilkou pro Stevena Adlera, který v této skladbě mohl plně využít své bicí. "Tyhle akustický věci jsou jednoduchý, skutečně lajdácký. Je tam slyšet jak mluvíme, jak padaj flašky. Úplná realita," zmínil Slash. Třetí novou věcí je “You`re Crazy”. Tedy novou… “Na “Appetite For Destruction jsme ji udělali jako metalovou skladbu. Na “Lies” jsme ji zahráli tak, jak jsme jí hrávali vždycky předtím,” vysvětloval v dobovém tisku Axl. Ovšem mnohem vice se zapotil, když musel obhajovat skandál, který spustil se závěrečnou skladbou “One In A Million”. Hudebně tahle věc nepřinásí nic moc převratného, až na skvělé Slashovo orientální sólo, ovšem provokativní text, kde se Axl obouvá “do policajtů, negrů, přivadrovalců a buzerantů” způsobil nemalý poprask. Zpěvák vysvětloval, co mohl, že nemířil na všechny bez rozdílu, ale jen na konkrétní lidi, kteří mu ublížili, ovšem jeho argumenty působili trochu dětinsky. Skandál byl okamžitě na světě a GN`R zaplavovali stránky bulvárních I seriózních periodik. Špatná reklama, ta nejlepší reklama… Jméno kapely stoupalo až někam do stratosféry.
První problémy uvnitř souboru na sebe nenechaly dlouho čekat. Axl se několikrát ocitl v poutech zejména za rušení nočního klidu, rvačky na ulicích, ale také za to, že udeřil láhví sousedku, která si stěžovala, že z jeho bytu jde ve dvě v noci hlasitá hudba. Duff se pravidelně rval po hospodách, kde byl i častým terčem vyhazovačů, ovšem na větší problémy si zadělávali Slash, Izzy a Steven Adler, kteří stále více propadali drogám. Zejména u Slashe a Adlera byla situace čím dál složitější a když se GN`R dostalo té cti, že je ke společným koncertům pozvali sami Rolling Stones, byla situace skoro kritická. Axl totiž přímo na pódiu oznámil, že z kapely odejde, pokud si někteří členové nevyřeší svůj problem s heroinem. Zdálo se, že obří úspěch si začíná vybírat svou daň.
"V šest hodin ráno před prvním koncertem s Rolling Stones mi volá Axl a podívá: "Já končím!" Povídal jsem ostatním: Budou to pěkně dlouhý čtyři dny, pánové!" Pak ten večer před osmdesáti tisíci lidma oznámil, že končí. Jak jsme se skrz ty čtyři koncerty prokousali, mi zůstane navždy utajený. Sesypalo se toho na nás moc. Drogy, problémy se Stevenem, Axlova chuť odejít, souboj s "One In A Million". Já jsem navíc měl soud kvůli močení do popelnice v letadle a čekalo mě šesti měsíců vězení za dřívější přechovávání drog. Byl to zatraceně nervní čas." Izzy Stradlin, říjen 1991.
|
