Andy Timmons je umělec, který si může dovolit točit instrumentální alba. Přestože se na něj celá léta nahlíželo jako na jednoho z kytaristů hairmetalové vlny konce osmdesátých let, postupem let tento hráč ukázal, že dokáže víc, než jen vymetat večírky a hrát líbivá sóla na podkladu neagresivní muziky, založené především na efektu. Timmons totiž svou kariéru odstartoval u Danger Danger, kde už od prvního alba prokazoval, že jeho sóla mají skutečnou sílu a také díky němu je debutová deska Danger Danger z roku 1989 malým mistrovským dílem pozdního hair metalu, zde ještě vkusně smíchaného s AOR.
Timmonsovi ale začala být ulita Danger Danger brzy příliš těsná a proto kapelu začátkem nového tisíciletí opustil. To už hrál s Kipem Wingerem, kterému přispěl na jeho první dvě sólová alba. V posledních patnácti letech jej už lze registrovat téměr výhradně jako sólového umělce, tedy kytarového hrdinu. Mezi odbornou veřejností totiž Timmons hrdě patří do stejného spolku jako třeba Steve Vai, Paul Gilbert, Richie Kotzen, Nuno Bettencourt nebo dokonce Joe Satriani, ovšem mezi laickou veřejností, tedy i samotnými rockovými příznivci je jeho jméno téměř neznámé.
Přitom je to škoda, protože i jeho sólová alba (zde počítejme i současný Andy Timmons Band) jsou po instrumentální stránce velice zajímavá a i když se na nich nedají hledat bleskurychlá sóla a malmsteenovské onanie, jsou zajímavá i pro kytaristy, protože Timmons má svůj specifický feeling, který je jiným hráčem nenapodobitelný. Navíc má schopnost psát skutečně zajímavé věci, takže například v případě novinkového alba „Theme From A Perfect World“ posluchač narazí jen na málo míst, kde mu chybí zpěv. Timmons dokonce jen svou kytarou utáhne i více než sedmiminutovou titulní věc, která patří k tomu nejlepšímu, co novinková kolekce nabízí.
Deska je plná kytarových sól a exhibic, z nichž nejvíce zaujme už zmíněná titulní věc, která střídá nálady v rychlém sledu, ovšem tím nekazí ucelenost celé kompozice. Přestože svou hairmetalovou minulost má Timmons už dávno za sebou, najdou se zde i místa, která připomenou Danger Danger, což je případ třeba závěrečné „On Your Way Sweet Soul“, možná jediné klasicky baladické položky desky, kde kytaristův nástroj takřka dokonale supluje zpěv. A to je u instrumentálních alb vždyky veliká výhoda.
Tahle deska je sice okrajová záležitost, kterou si poslechnou jen fajnšmekři nebo samotní kytaristé (to aby věděli, jak dobře se to dělá jinde), ale nápady na ní leckde nemají daleko k mainstreamu. Timmons tak opět ukazuje, že je skutečným umělcem a popírá fakt, kterým se argumentovalo celá devadesátá léta. Že glammetaloví muzikanti neumějí hrát.
|
