Kyuss. Jen tohle jedno slovo stačí k tomu, aby se nejednomu příznivci rockové hudby zrychlil tep a s nadšením povytáhl obočí. Tahle parta sice nepatřila mezi multiplatinové zázraky ani mezi dobyvatele hitparád, ovšem i bez toho se jedná o jednu z nejkultovnějších kapel, které světu dalo vrcholné období hard and heavy hudby, tedy osmdesátá a devadesátá léta. Kyuss totiž lze řadit po bok takových souborů jako Jane`s Addiction nebo King`s X, tedy těch, kteří rocku dali trochu jinou tvář. Na kterou sice neslyšeli ani příznivci hair metalu a nakonec ani fanoušci grunge, ale která je dodnes inspirativní a svým způsobem jedinečná. Kyuss se svými deskami „Welcome To Sky Valley“ a „...And The Circus Leaves Town“ rozhodně patří mezi jasné lídry desert rock, tedy takového stoner rocku.
Rozpadli se ale brzy, velmi brzy. Jednotliví členové se začali prosazovat na sólové bázi, ovšem, a co je velké překvapení, nejviditelnější nezůstal zpěvák John Garcia. Jasným tahounem dalších aktivit se stal kytarista Josh Homme se svými projekty Queens Of The Stone Age, Eagles Of Death Metal a nejnověji také spoluprací s legendárním Iggym Popem, stále ambicióznější je také tehdejší bubeník Brant Bjork. Nedá se sice říci, že by sám Garcia od rozpadu Kyuss vůbec nic nedělal, ovšem jeho projekty Slo Burn, Unida nebo Hermano byly opravdu undergroundové záležitosti, kterým nedopřálo sluchu tolik příznivců, kolik by si zasloužily.
Po epizodě s Vista Chino, kde se Garcia sešel se spoluhráči z Kuyss (jmenovitě bubeníkem Brantem Bjorkem a basistou Nickem Oliverim) se tento zpěvák ocitl na sólové dráze a na ní přichází s druhou deskou „The Coyote Who Spoke In Tongues“. Tři roky po eponymním debutu. Ten se nesl, jak se dalo čekat, na vlnách odkazu Kuyss. Novinka je na tom podobně, ale přece jen úplně jinak. Oproti debutu se totiž jedná o naprosto akustické album, které odhaluje skladby ohlodané až na kost, což si v případě starých Kuyss člověk dokázal představit jen těžko. Co ovšem tuhle desku spojuje s Garciovou někdejší formací jsou skladby. „The Coyote Who Spoke In Tongues“ totiž obsahuje kromě nových skladeb i věci, které měly na svých posledních dvou deskách právě Kuyss. Ovšem tady jsou skladby rozpitvány, je z nich ponecháno jen to nezbytné, i když holý základ zachován zůstat musel.
Co je ale trochu smutnější, je fakt, že právě někdejší pilíře tvorby Kuyss jako „Gardenia“, „Space Cadet“, „Green Machine“ a „El Rodeo“ jsou jasnými tahouny celé kolekce a stojí kvalitativně výš než skladby, kterými se Garcia chce prezentovat jako umělec současnosti. Věci jako „Kylie“ nebo „Give Me 250ml“ nejsou určitě špatné, ale přece jen, když je umístíte právě vedle například „Green Machine“, jejich lesk bledne. Garciovi lze rozhodně přičíst k dobru, že nesaje jen z pominulé slávy a proto ke skladbám z minulosti přistupuje jako k novým kompozicím.
Zůstala jen velice specifická atmosféra, která je dnes už neopakovatelné. Z ostatních věcí se jí blíží asi nejvíce „Argleben II.“, kde z Garciovy kytary skutečně vylétává horký pouštní prach a v tu chvíli stojí mocný duch Kyss opět nad ním.
Garciova novinka tedy, než jako nějaký příslib do budoucna, může sloužit jako připomenutí si starších dnů v novém hávu. Ale v tomto případě se to dá pominout a vlastně to brát do jisté míry i jako pozitivum. Protože kdo by jiný měl dál nést tradice takového kultu, jakým Kyuss byli...
|
