Když se na scéně objeví kapela, kde figuruje jméno Dickinson, rockový fanoušek vždycky zbystří. Když se navíc jedná o syna slavného frontmana Iron Maiden, důvod k pozornosti je o to vyšší. A právě potomek slavného Bruce, Austin Dickinson, od roku 2015 stojí v čele kapely, která si říká As Lions. Sám už předtím působil devět let v metalcorové formaci Rise To Remain a navíc loni na sebe strhl pozornost, když se postavil do čela slovutných Five Finger Death Punch jako zaskakující zpěvák za drogami a chlastem zdecimovaného Ivana Moodyho. Z vyjmenovaného je proto jasné, že v tvorbě mladého Dickinsona se moc odkazů na Železnou pannu vyskytovat nebude. Bylo by to sice s váhou jeho jména nejjednodušší, ale na druhou stranu asi i cizí a neupřímné.
Nikdo nepochybuje, že Bruce Dickinson je zpěvák jako hrom, jeden z největších v celé rockové historii. Mladý Austin měl kromě řádné průpravy také genové dispozice, které mohly zaručovat, že přece jen um po otci zdědí. On totiž i Dickinson junior je zpěvákem velice dobrým. Přestože mu chybí charisma a naprosto nezaměnitelný výraz svého předka, musí uznat i ten největší škarohlíd, že sílu v hlase tento mladík určitě má a že v budoucnu může být jeho projev hodně tvárný. Ale ponechme chvíli stranou, kdo je nebo není otcem frontmana noviců As Lions a pojďme se podívat na jejich debutovou desku „Selfish Age“.
Oproti Dickinsonově původní kapele Rise To Remain se As Lions nevyžívají v metalcoru a směřují spíše k modernímu hard rocku, který sice využívá i screamo pasáží (tady ale velmi, velmi zřídka), elektronický fíglů, profláklých postupů (nařvaná sloka – melodický refrén) a kytarových stěn, ovšem je stále z něho cítit úcta k tradici. I když ne k té kovově britské, ale spíše k té zaoceánské, kdy se podobné kapely (například Three Days Grace, Sixx: A.M., Staind a další) obracejí jak k nablýskanému hair metalu, tak i vlivu seattleské a alternativní scény devadesátých let. As Lions se proto může zařadit po bok těchto kapel, přestože nějaké dětské choroby jejich tvorbu ještě přece jen provázejí. Ale ruku na srdce, pořád lepší, než aby dopadli jako třeba Nickelback.
Jak bude znít jejich debut, ukázali As Lions už loni na svém EP „Aftermath“. Nakonec to žádná velká sláva nebyla, protože kapela (možná navzdory očekávání) neukázala skoro nic, co by člověk předtím neslyšel, ale důležitá byla jedna věc. A to zjištění, že tahle parta umí napsat dobrou melodii a i když ji nakonec obalí zbytečným pseudomoderním balastem, dobrá skladba tam skutečně poznat je. Debut ale přináší ještě jedno pozitivum. A to fakt, že své nejlepší skladby si kapela nenechala pro pilotní EP, ale dokázala udělat slušnou desku, kde je několik skutečně zajímavých, neřkuli strhujících momentů.
K těm rozhodně patří energií nadupaná věc „One By One“, kterou Dickinson táhne dopředu svým vysoce posazeným hlasem a nápaditým refrénem. Vydařila se rovněž skandovaná „Bury Me“, komerčněji laděná titulní „Selfish Age“, kde by sice člověk oželel trochu té „nutné“ elektroniky, a klavírem uvozená „White Flags“, kterou už posluchač mohl znát ze zmíněného loňského EP. To kupodivu, po prozkoumání „Selfish Age“ (kde se nachází všechny čtyři věci z EP), nabídlo možná ty nejslabší položky z celé desky, protože taková „Aftermath“ nebo především nudná „World On Fire“ zase tak úplně nepřesvědčily.
S As Lions je nutné počítat a lze je pochváit za to, že nestaví na slavném jménu svého zpěváka. Ukázali také, že jsou dobrými hráči i skladateli, kteří sice jedou na vlně moderní hudby a využívají její přednosti i její klišé, ale ve výsledku v nich může třímat i něco víc. Na to si ale musíme počkat. Důležité je, že potenciál tahle parta má a navíc má i dostatek času jej pořádně zúročit.
|
