Když se na to podíváme zpětně, byli Cactus v době svého vzniku, tedy na konci šedesátých let, jednou z prvních superskupin, kde nejvýraznější osobností byl bezesporu bubeník Carmine Appice, v té době už zasloužilý člen slavných Vanilla Fudge (měli velký vliv i na Deep Purple). Ovšem ani ostatní muzikanti nebyli v té době žádnými nováčky a zejména basista Tim Bogert se mohl pochlubit spoluprací s takovým kytaristou jako je Jeff Beck. Zapomenout ovšem nesmíme ani na nešťastníka Rustyho Daye za mikrofonem, jenž působil v dalších letech po boku Teda Nugenta, než došlo v červnu 1982 k osudné střelbě v jeho domě, po které zůstalo na zemi ležet jeho chladnoucí tělo.
Dlouhá léta ale také Cactus odpočívali v absolutní latenci, když už se zdálo, že rozpad nabyl trvalého charakteru, protože klasická sestava vydržela jen tři desky, tedy něco přes dva roky. Rok 2006 ale přinesl jeden z nejméně očekávaných comebacků (když si vezmeme, že komerčně nebyli Cactus nikdy zvlášť úspěšní), když se na albu „Cactus V“ podíleli všichni tři přeživší členové této legendy a nebohého Daye na něm nahradil vokalista opravdu silného kalibru, Jimmy Kunes, které vládl desce svým silným, bluesově zabarveným hlasem, pohybujícím se někde na hranici mezi Davidem Coverdalem, Paulem Rodgersem a Bonem Scottem. Jenže deska komerčního věhlasu nedosáhla a dál se opět nic nedělo. Jen tiskem proběhla zpráva, že kapelu opustil basista Tim Bogert, který si od té doby jako zasloužilý sedmdesátník užívá odpočinku.
To si leckdo mohl myslet i o Cactus, ale opak je pravdou. Zpět na startovní čáře totiž jsou Appice, kytarista Jim McCarthy, znovu i zpěvák Jimmy Kunes, nově také basista Pete Bremy a hráč na foukací harmoniku Randy Pratt. A s deskou „Black Dawn“. Ta hned od samého začátku dokáže vzbudit překvapení. Kdyby ničím jiným, tak masivním soundem a vražedným riffem v titulní skladbě „Black Dawn“. Už tento fakt ukazuje, že Cactus celou tu dobu nespali úplně tvrdým spánkem, protože dokáží znít nad jiné mladě a své nové kusy hrají s energií hodnou třicátníků, čtyřicátníků a ne chlápků v silně důchodovém věku.
Ona celkově celá „Black Dawn“ je velmi výrazným kusem poctivého hard rocku toho nejklasičtějšího střihu, okořeněného magickým odérem blues. Skoro by až člověk řekl (tak trochu kacířsky, že…), že Cactus v současnosti zní lépe než kdokoliv z jejich vrstevníků a to nevyjímaje Deep Purple nebo Uriah Heep, pravděpodobně dvě největší legendy počátku sedmdesátých let, které naplno fungují dodnes. Skladby „Dynamite“ (nejlepší věc alba), rychlá „Headed For A Fall“, uvozená skvělou harmonikou nebo „The Last Goodbye“ tu stojí jako důkaz tohoto tvrzení a posluchači dávají nahlédnout do kuchyně samotných mistrů svého oboru. Nikde žádná stopa po nějaké nostalgii, nikde žádná zatuchlina, plesnivina, nic, co by nutilo člověka říct něco o vysloužilcích nebo páprdech. Navíc je pro skalního fanouška velmi cenný závěr desky, který ve skladbách „Another Way Or Another“ a „C-70 Blues“ představuje raritní kousky z raných sedmdesátých let, kde je ke slyšení stará sestava, tedy s Dayem a Bogertem, přičemž srovnání Daye a současného zpěváka Kunese také nevyznívá jednoznačně ani pro jednoho.
Ano, Cactus překvapili. A to velmi mile. „Black Dawn“ je totiž velice poctivá deska, kde nejsou žádné stopy po zaprděnosti ani zbytečné ozvěny na dřevní doby hard rocku. Je to deska nahraná s velikým přehledem a chutí do života. A co, že nevyužívá moderních technologií a zpěvák má velice nemoderní chraplák? Poznávání kořenů hard rocku totiž může znít přitažlivě i bez toho. Tady je důkaz.
|
