Nejprve si udělejme takovou malou rekapitulaci. Black Star Riders fungují pět let a za tu dobu mají na svém kontě už tři alba, drobnou korekturu v sestavě, když původního basistu Marca Mendozu nahradil v roce 2014 Robbie Crane (ex-Vince Neil Band, Ratt), ale také stoupající prodeje a v úvodu kariéry v zádech minulost slavnou jako hrom. Dnes už se ale na Black Star Riders nahlíží jako na svébytnou kapelu a ne projekt těžící ze slávy legendárních Thin Lizzy, jak to k tomu svádělo ještě před pár lety, protože stačilo málo a debut „All Hell Breaks Loose“ vyšel pod slavnou značkou.
Drtivý vliv Thin Lizzy na tvorbu Black Star Riders je sice stále patrný, ovšem na novince „Heavy Fire“ slyšitelný suverénně nejmíň z celé diskografie. Charismatický projev frontmana Rickyho Warwicka je stále citelně ovlivněn přednesem ikonického Phila Lynotta, ale stále více se do popředí dostává jeho vlastní výraz. Takový, na jaký byli fanoušci zvyklí z dnů, kdy působil ve vlastní kapele The Almighty. Kytary dvojice Scott Gorham – Damon Johnson jsou stále poznamenané typickými melodiemi Thin Lizzy (aby také ne, když se Gorham podílel na všech jejích klasických deskách), ale už tento vliv ustupuje rovněž do pzadí. Může to být dané tím, že novinku složili takřka výhradně Warwick s Johnsonem (s drobným přispěním Gorhama a Cranea), může to být ale také přirozený vývoj.
Je nutné na tomto místě poznamenat, že právě tento vývoj je pro desku „Heavy Fire“ velice důležitý a pro Black Star Riders má určitě velice důležitou roli. Už dávno se totiž mluví o tom, že třetí deska je pro tu kterou kapelu nejdůležitější. Jistě, pokud se nepovede debut, je zbytečné spoléhat na třetí desku, ale to není případ této kapely. Debutová „All Hell Breaks Loose“ sice nebyla světoborným dílem, ale určitou kvalitu si držela. Měla jednu velkou nevýhodu. Příliš se obracela do minulosti a odkaz Thin Lizzy z ní doslova trčel. Dvojce „The Killer Instinct“ se jej už podařilo trochu setřást a kredit kapely stoupl. A „Heavy Fire“? To je jednoznačně nejlepší deska v diskografii tohoto spolku.
Lynottovská melodika je stále slyšet, ale na povrch se pořád více dere vlastní tvář. Ta neskrývá minulost a proto zejména v pilotní singlu „When The Night Comes In“ jsou jasně slyšitelné ozvěny sedmdesátých let (v těch naprosto geniálních doprovodných zpěvech), pořád dopředu jde osobnost Rickyho Warwicka, o kterém už nelze mluvit jako o někom, kdo uctívá Phila Lynotta, ale znovu jako o svébytném frontmanovi. Proto novinka také tíhne k zatěžkanějšímu stylu The Almighty, kteří představovali docela dobrou variantu motorkářského rocku. Když pomineme oba singly, zmíněnou „When The Night Comes In“ a pak „Testify Or Say Goodbye“, které samozřejmě mají blíž ke zvuku Thin Lizzy než zbytek alba, jsou Black Star Riders dnes už naprosto sví. Ten vývoj ale nepřišel přes noc a vůbec nebyl násilný.
To je všechno velice důležité, ovšem bylo by to naprosto zbytečné, kdyby „Heavy Fire“ neobsahovala dobré skladby. Těch se tentokrát této irsko-anglo-americké partě podařilo nashromáždit více než se čekalo. Vlastně už úvodní, devadesátými léty načichlá titulní věc ukazuje, že se tentorkát nepojede podle zajetého mustru a že kapela je neobyčejně při chuti. Dalších pár (spíše utajených) tipů vytáhne v podobě „Who Rides The Tiger“, „Cold War Love“ nebo i závěrečné „Fade“, která opět využívá podivné melancholie devadesátých let a ukazuje tvář Black Star Riders, která dodnes nebyla ke slyšení.
Tahle kapela má před sebou určitě ještě dobrou budoucnost. Hraje totiž s naprostým přehledem a zkušenosti, které její členové nabyli ve svých bývalých působištích, dokáží zúročit do mrtě. „Heavy Fire“ je pro Black Star Riders přestup na další metu. Dokázali, že se umí vyvíjet a možná, že ukáží i ještě pár velkých věcí.
|
